Ázerbájdžán, plným názvem Ázerbájdžánská republika (ázerbájdžánsky Azərbaycan Respublikası), je transkontinentální a vnitrozemský stát na pomezí jihozápadní Asie a východní Evropy.Ačkoli je Ázerbájdžán často politicky spojován s Evropou, obecně se má za to, že geograficky leží přinejmenším z větší části v jihozápadní Asii a jeho severní část je rozdělena standardním rozvodím mezi Asií a Evropou, Velkým Kavkazem. OSN klasifikace světových regionů umisťuje Ázerbájdžán do západní Asie; CIA World Factbook ji řadí převážně do jihozápadní Asie. a Merriam-Webster's Collegiate Dictionary jí umísťuje do obou; NationalGeographic.com , a Encyclopædia Britannica také umisťuje Gruzii do Asie. Některé zdroje naopak Ázerbájdžán umísťují do Evropy, např. Worldatlas.com . Je součástí jižního Kavkazu, na východě je ohraničen Kaspickým mořem, na severu sousedí s ruskou republikou Dagestán, na severozápadě s Gruzií, na západě s Arménií a Tureckem a na jihu s Íránem. Geografii určuje pobřeží Kaspického moře na východě, pohoří Velkého Kavkazu na severu a Malého Kavkazu na západě a rozsáhlé roviny ve středu země; převládá studené stepní podnebí. Ázerbájdžán se dělí na 67 rajónů a 11 měst, na ploše asi 87 000 km² žije 10,4 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem je Baku, mezi další velká města patří Sumqayıt, Gjandža, Xırdalan a Mingačevir. Většinu obyvatel země tvoří Ázerbájdžánci, největšími etnickými menšinami jsou Lezgové a Talyšové. Úředním jazykem je ázerbájdžánština, 97 % obyvatel se hlásí k islámu.
Území dnešního Ázerbájdžánu ovládala nejprve kavkazská Albánie a později různé perské říše. Až do 19. století zůstávalo součástí kádžárovského Íránu, ale rusko-perské války v letech 1804-1813 a 1826-1828 přinutily kádžárovskou říši postoupit svá kavkazská území Ruskému impériu; Gulistánská dohoda z roku 1813 a Turkmenčajská dohoda z roku 1828 vymezily hranici mezi Ruskem a Íránem. Oblast severně od řeky Araks byla součástí Íránu, dokud ji v 19. století nedobylo Rusko, kde byla spravována jako součást Kavkazského místokrálovství.
Koncem 19. století se vytvořila ázerbájdžánská národní identita, když Ázerbájdžánská demokratická republika vyhlásila v roce 1918, rok po rozpadu ruského impéria, nezávislost na Zakavkazské demokratické federativní republice a stala se prvním sekulárním demokratickým státem s muslimskou většinou. V roce 1920 byla země dobyta a začleněna do Sovětského svazu jako Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika. V srpnu 1991, krátce před rozpadem Sovětského svazu, vyhlásila svou nezávislost moderní Ázerbájdžánská republika. V září 1991 etnická arménská většina v oblasti Náhorního Karabachu vytvořila samozvanou Republiku Arcach, která se po skončení první války o Náhorní Karabach v roce 1994 stala de facto nezávislou, ačkoli region a sedm okolních okresů zůstaly mezinárodně uznány jako součást Ázerbájdžánu. Po druhé válce o Náhorní Karabach v roce 2020 se sedm okresů a části Náhorního Karabachu vrátily pod kontrolu Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánská ofenzíva v roce 2023 ukončila existenci Republiky Arcach a vedla k útěku Arménů z Náhorního Karabachu.
Ázerbájdžán je unitární poloprezidentská republika, zákonodárnou moc má jednokomorové Národní shromáždění. Vláda v praxi funguje jako autoritářský režim; ačkoli se v zemi pravidelně konají volby, jsou poznamenány volebními podvody. Vláda strany Nový Ázerbájdžán je obviňována z autoritářství a zhoršování stavu lidských práv v zemi, včetně rostoucího omezování občanských svobod, zejména svobody tisku a politických represí. Země je považován za nejsekulárnější muslimskou zemi na světě. Ázerbájdžán patří mezi rozvojové země a v indexu lidského rozvoje mu patří 89. místo. Ekonomika je do značné míry závislá na těžbě ropy a zemního plynu, která tvoří 90 % vývozu a dvě třetiny HDP. Je jedním ze šesti nezávislých turkických států a aktivním členem Organizace turkických států a Mezinárodní organizace turkické kultury. Je členem OSN, Rady Evropy, Hnutí nezúčastněných zemí, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a programu Partnerství pro mír NATO. Je jedním ze zakládajících členů GUAM, Společenství nezávislých států a Organizace pro zákaz chemických zbraní. Ázerbájdžán je pozorovatelem ve Světové obchodní organizaci.
Dějiny
Starověk a středověk vlevo|náhled|Skalní rytina v Qobustanu V jeskyni Azich (v Náhorním Karabachu) se našly doklady o 300 000 let starém osídlení neandertálců. V Qobustanské archeologické rezervaci bylo nalezeno 6 000 skalních kreseb. Odhad stáří některých z nich je až 40 000 let. V 9. století př. n. l. území obývali Skytové. Ti byli vytlačeni Médy, kteří v 8. a 7. století rozvinuli mocnou říši. Ta byla okolo roku 550 př. n. l. včleněna do Achaimenovské říše. Achaimenovci v oblasti rozšířili zoroastrismus.vlevo|náhled|Ruiny brány města Qəbələ, hlavního města Kavkazské Albánie Na severu území existoval od 1. století př. n. l. do 10. století státní útvar pod názvem Kavkazská Albánie. Jeho hlavní město, dnešní Qəbələ, leželo na území současného Ázerbájdžánu. O albánské území usilovali Řekové, Římané i Peršané, v roce 252 se nakonec Albánie stala vazalem Sasánovské říše. Ve 4. století přijal albánský král Urnayr křesťanství a učinil ho státním náboženstvím. Tento moment i celé téma Kavkazských Albánců, obývajících z velké části Náhorní Karabach, se staly ve 20. století předmětem nacionalisticky podbarvených historických sporů – zatímco Arméni zdůrazňují křesťanský charakter Kavkazské Albánie, vliv arménské apoštolské církve na její christianizaci a přijetí arménského písma vytvořeného Mesropem Maštocem, Azerové poukazují na specifický etnický původ starých Albánců, které považují za prapředky svého národa. Udinové žijící dnes na území Ázerbájdžánu a vyznávající nadále křesťanství jsou potomky starých Albánců a mají být důkazem jejich etnické osobitosti. Mluví udinštinou, jež patří k severovýchodokavkazským jazykům, jejichž původ je ovšem záhadný, což umožňuje řadu nacionalisticky motivovaných spekulací. Etnicky příbuzní jsou snad s Lezgy a Hunzy. vlevo|náhled|Historická Panenská věž v Baku z 12. století je symbolem Ázerbájdžánu Každopádně se albánské křesťanství neudrželo dlouho, v 7. století totiž sasánovské území dobyli Arabové. Následovala násilná islamizace. Dževanšerovo křesťanské povstání bylo Umajjovci roku 667 potlačeno. Po pádu chalífátu se v 9. století moci chopily některé lokální dynastie, v 11. století však následoval vpád Oghuzů a země byla silně turkizována, čímž vznikl i turkický základ dnešní ázerbájdžánštiny. Roku 1067 se území stalo součástí Seldžucké říše, v oblasti vládla dynastie Ildegizidů. Na konci 14. století na území dnešního Ázerbájdžánu vznikly dva státy: Karakojunluská říše (1375–1468) a Akkojunluská říše (1378–1508). V době Temerlánovy expanze se staly vazaly jeho Timurovské říše, ale po Temerlánově smrti roku 1405 se jim otevřel prostor k nezávislé existenci.
Mnozí z vládců akkojunluské dynastie byli sezdáni s řeckými princeznami, včetně zakladatele dynastie Uzuna Hasana. Roku 1467 se Uzunu Hasanovi podařilo porazit karakojunluského panovníka Džahánšáha a ovládnout jeho území. Smrtí Uzunova syna Jákúba ibn Uzun Hasana začala občanská válka, které využili perští Safíovci, konkrétně šáh Ismá‘íl I., který oblast ovládl roku 1538. Převrat obyvatelstvo snášelo dobře, neboť dobyvatelé byli šíité stejně jako většina populace akkojunluské říše, zatímco staří vládci byli sunnité.
Novověk náhled|Říční obchod v Širvanu (1714) Vláda perské dynastie Safíovců v 16. století znamenala období rozkvětu, protože země byla zapojena do obchodních vztahů Perské říše. Osmanům se nakrátko podařilo obsadit části dnešního Ázerbájdžánu v důsledku osmansko-safíjovské války v letech 1578–1590. Počátkem 17. století však byli vyhnáni safíjovským vládcem Abbásem I. (vládl 1588–1629). V 18. století do vývoje oblasti zasáhlo Rusko v důsledku rusko-perské války (1722–1723). Postupně se mu podařilo obsadit pobřeží Kaspického moře s významným městem Baku. Tato území zůstala v ruských rukou jen krátce, podle smluv z Raštu (1732) a z Gjandži (1735) je navrátilo zpět Persii. Tam se vzápětí chopila moci nová dynastie Afšárovců, posléze Zandů a Kádžárovců.vlevo|náhled|208x208pixelů|Bitva o Gjandžu roku 1804Právě Kádžárovci museli sledovat, jak se ruský apetit v 19. století znovu zvýšil. V roce 1804 Rusové napadli a vyplenili město Gjandža, což vyvolalo rusko-perskou válku v letech 1804–1813, kterou Rusové vyhráli. Gulistánská mírová dohoda pak určila, že Persie musí Rusku postoupit Gruzii a území Dagestán, které tvoří většinu dnešního Ázerbájdžánu. Rusové Gulistánskou dohodu porušili další invazí roku 1826, jejímž důsledkem byla další rusko-perská válka v letech 1826–1828. Předjednaná britská pomoc nedorazila a Peršané znovu prohráli. Tato válka měla pro Persii ještě horší důsledky než válka předchozí, neboť následná dohoda z Turkmenčaje ji zbavila posledních zbývajících území na Kavkaze, včetně jižního zbytku dnešního Ázerbájdžánu, tedy Karabašského, Jerevanského a Gjandžského chanátu. Dobytá území zůstala pod ruskou nadvládou 160 let.
Po začlenění všech kavkazských perských území do Ruského impéria byla nová hranice mezi Persií a Ruskem ustavena na řece Araks, takže historické azerské území bylo rozděleno. Tato hranice je i dnes hranicí Ázerbájdžánu a Íránu, proto má Írán na svém území velkou azerskou menšinu. Počet etnických Azerů v Íránu dokonce výrazně převyšuje počet obyvatel Ázerbájdžánu, a to zhruba o pět milionů. Navzdory ruskému dobytí převládala mezi muslimskými intelektuály v Baku či Gjandže až do konce 19. století perská kultura.
Proti ruské nadvládě vzniklo několik rolnických povstání a došlo několikrát k ozbrojenému boji. Roku 1911 byla založena Muslimská demokratická strana Musavat (Rovnost), která se v roce 1917 přejmenovala na Turkotatarskou demokratickou stranu federalistů – musavatistů.
Moderní dějiny náhled|vlevo|Mapa Ázerbájdžánské demokratické republiky mezi lety 1918 až 1920. náhled|Armáda Ázerbájdžánské demokratické republiky roku 1919 Dne 13. listopadu 1917 byla v Ázerbájdžánu nastolena bolševická moc. Na konci března 1918 vypuklo v Baku protiruské povstání, které bylo místními bolševiky za pomoci ruských vojsk potlačeno. V dubnu 1918 schválil nově konstituovaný zakavkazský sněm vznik Zakavkazské demokratické federativní republiky, kterou tvořily Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V důsledku odlišné zahraničněpolitické orientace a různých rozporů se ale tato republika rozpadla. V Baku bolševici zmasakrovali 12 000 místních odpůrců. Protože se na masakru podíleli příslušnici Arménské revoluční federace (fakt v současnosti systematicky využívaný ázerbájdžánskou státní propagandou, jež masakr označuje za genocidu spáchanou Armény), po jejím pádu Enver Paša v Baku „na oplátku“ zmasakroval minimálně 10 000 Arménů. Dne 28. května 1918 vyhlásila Muslimská rada nezávislou Ázerbájdžánskou demokratickou republiku v čele s prezidentem Mammadem Aminem Rasulzadem a vládou musavatistů, která měla původně sídlo ve městě Gəncə (název Ázerbájdžán se do té doby užíval jen pro sever dnešního Íránu). V srpnu 1918 byla v Baku ustavena tzv. středokaspická diktatura, což byla vláda bez komunistů, na jejíž žádost vstoupila do města britská armáda. V září 1918 se tato vláda stáhla do Íránu. Město Baku, které obsadila turecká armáda, se stalo sídlem musavatistické vlády. Dne 15. ledna 1919 uznaly západní mocnosti (tzv. Trojdohoda) nezávislost Ázerbájdžánské republiky. O dva měsíce později vypukl první arménsko-ázerbájdžánský konflikt o Náhorní Karabach. Výsledkem byl i šušský masakr Arménů. vlevo|náhled|Rudá armáda v Baku roku 1920