Morava je region na východě území České republiky a historická země Koruny české a prvního období dějin Československa (do roku 1928). Do současnosti si zachovala rozmanitou kulturu, tradice a nářečí.
Název je odvozen od řeky Moravy, jejíž jméno je předslovanského původu s významem voda, močál.ŠRÁMEK, Rudolf, MAJTÁN, Milan, Lutterer, Ivan: Zeměpisná jména Československa, Mladá fronta (1982), Praha, str. 202. Na západě Morava hraničí s Čechami, na severu s polským Kladskem a s českým Slezskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Dolními Rakousy. Největším městem Moravy je Brno. Jinými významnými sídly na historickém území Moravy jsou například Olomouc (vedle Brna druhé historické hlavní město Moravy a sídlo olomoucké arcidiecéze), Znojmo (historické středisko jihozápadní Moravy), Zlín, Prostějov, Přerov, Kroměříž a větší část Jihlavy a část Ostravy (obě města leží na bývalých zemských hranicích).
Většinu území Moravy tvoří pahorkatiny a vrchoviny. Nejvyšší místo se nachází poblíž vrcholu hory Praděd (1491 m n. m.) v pohoří Hrubý Jeseník. K dalším významným pohořím patří Králický Sněžník, Moravskoslezské Beskydy a Bílé Karpaty. Od Čech je Morava oddělena Českomoravskou vrchovinou. Nejdůležitějšími řekami jsou Morava, Dyje, Svratka, Bečva a Jihlava, které protékají rozsáhlými nížinnými oblastmi na jižní a střední Moravě, jimiž jsou Dyjsko-svratecký úval, Dolnomoravský úval a Hornomoravský úval.
Před příchodem Slovanů v 6. století žily na Moravě keltské a později germánské kmeny. V letech 833 až 906/907 tvořila jihovýchodní část Moravy spolu s přilehlými územími dnešního Slovenska a Rakouska středisko Velkomoravské říše, jež byla vazalem Franské říše. Za panování knížete Rostislava (846–870) se Velká Morava stala kolébkou slovanské kultury a křesťanství, začátkem 10. století se však rozpadla.ČAPKA, František: Morava, edice Stručná historie států, Libri (2003), Praha, ISBN 80-7277-186-8, str. 132. Morava pak zřejmě byla krátce součástí Polska či Uher. Kolem roku 1019 ji získal český přemyslovský kníže Oldřich a od té doby až dodnes zůstávají politické osudy Moravy a Čech spojeny. Od 11. století do konce 12. století byla Morava rozdělena na údělná knížectvíŽEMLIČKA, Josef, Čechy v době knížecí (1034–1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 347. v držení členů rodu Přemyslovců, od roku 1061 dědičném.ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034–1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 348. Na konci 12. století moravské úděly sjednotil v Moravské markrabství pozdější český kníže Konrád II. Ota.ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034–1198), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1997), ISBN 80-7106-196-4, str. 318. Státoprávní situaci upřesnil Karel IV. listinou ze 7. dubna 1348, jíž stanovil, že země řízené českým králem jsou jeho vlastními lény, a nikoliv lény Svaté říše římské,MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava (1310–1423), Nakladatelství Lidové noviny, Praha (1999), ISBN 80-7106-363-0, str. 53, čímž Moravu určil jako jednu ze zemí Koruny české.
V letech 1867 až 1918 země Koruny české spadaly pod Předlitavsko. V českém národním obrození a následujícím boji o české politické sebeurčení se prosadila myšlenka jednotného a jediný spisovný jazyk používajícího „národu českého v Čechách a v Moravě“, jak to formuloval z Moravy pocházející obrozenec František Palacký. Se zánikem Rakouska-Uherska zaniklo i markrabstvíČAPKA, František, Morava, edice Stručná historie států, Libri (2003), Praha, ISBN 80-7277-186-8, str. 120. a moravský zemský sněm, ale Morava zůstala jako země Moravská i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa. Roku 1928 byla spojena s československou částí Slezska do země Moravskoslezské, která existovala do roku 1948. Pak se území Československa rozdělilo na kraje a Morava jako správní jednotka zanikla. Dodnes je však vnímána jako svébytný kulturní celek. Po poválečném vysídlení Moravanů německé národnosti, kteří v některých částech Moravy převažovali, zde žije obyvatelstvo většinově mluvící českými nářečími a hlásící se k české nebo k moravské národnosti. Moravané se etnograficky a lingvisticky dělí do tradičních oblastí, k nimž patří Haná, Valašsko, Slovácko, Horácko, Lašsko (částečně ve Slezsku), Záhoří, Brněnsko, Drahansko, značná část Kravařska (částečně ve Slezsku) a část Hřebečska (částečně i v Čechách), také v místě moravské enklávy Osoblažsko.
Znak Moravy vpravo|náhled|Nejstarší dochované barevné vyobrazení znaku moravského markraběte (Moravy), freska v sále hradu Gozzoburg v Kremži z počátku 70. let 13. století
Znakem Moravského markrabství byla od druhé poloviny 13. století stříbrnočerveně šachovaná orlice se zlatou korunou a zbrojí v modrém poli štítu. Erbovní list císaře Fridricha III. z roku 1462, vydaný na znak vděčnosti za vojenskou pomoc moravského markraběte a českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad na žádost moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé, měnil stříbrná pole šachování na zlatá, čímž vytvářel nový „stavovský“ znak. Český král Friedrichovo privilegium nikdy nepotvrdil a v praxi se zlatá barva neprosadila. Privilegium nemělo ani před ani po roce 1628 na moravský znak žádný účinek, což dokazují všechny vydané sněmovní artikuly do roku 1838 a nebo zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628.
V roce 1628 byl Ferdinandem II. v souvislosti se snahou o definitivní ustavení habsburského rodu jako dědičného pána země erbovní list potvrzen jako součást souboru důležitějších privilegií, potvrzených jako celek, neporušujících především pobělohorské Obnovené zřízení zemské, bez zkoumání jednotlivostí. Františkem Píchou je význam císařských dekretů ve vztahu ke znaku Moravy (1752 znak habsburských dědičných zemí, 1766 znak římského císaře, 1804 znak rakouského císaře, 1806 znak Rakouského císařství), ve vztahu k otázce, pro koho a za jakým účelem byla Fridrichova listina vydána, hodnocen takto: „pokud by změna barev moravské orlice listinou Fridricha III. byla od počátku chápána jako změna státního znaku, pak všechny tyto císařské dekrety by představovaly akty rušící ustanovení této erbovní listiny“. Před změnou barevnosti šachování na podzim roku 1915 na červeno zlaté byl velký znak Rakouského císařství naposledy upraven 22. srpna 1836 dekretem Ferdinanda V. Znakem země je vždy znak zeměpána, a země je takto prezentována i navenek (mezinárodně). Zeměpánem Moravy nebyli stavové, ale vždy markrabě (panovník). Doloženě byly zvláště od 30. let 19. století používány obě barevné varianty, avšak ve zcela jiném právním významu před a po roce 1848 (ústavních a politických změn). Moravský zemský sněm z roku 1848 („selský sněm“) se usnesl na používání zlatočerveného šachování v zemském znaku, k čemuž se vyjádřilo v roce 1849 a následně kvůli žádosti o jednoznačné stanovisko ve věci zemských barev i v roce 1880 Ministerstvo vnitra. Ministerstvo potvrdilo, že se nebrání jeho používání ještě před novou úpravou rakouského státního znaku, dokud se definitivně nerozhodne. Ve velkém a středním habsburském znaku však bylo stabilně používáno původní stříbrnočervené šachování a to až do 1915, kdy bylo ve středním znaku změněno na zlatočervené. Od roku 1918 se přešlo na výlučné používání původní stříbrnočervené moravské orlice v modrém poli, neboť vychází z tradičních slovanských barev – červené, bílé a modré. Z právního hlediska bylo pak stříbrnočervené šachování v moravském znaku výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb.
Stříbrnočervená moravská orlice je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského, Moravskoslezského, Pardubického a Vysočiny. Jihočeský kraj, i když zahrnuje část historického moravského území, ve svém znaku moravskou orlici nemá. Moravská orlice je ze zákona o státních symbolech České republiky jen jedna. Takto je popsána i v ustálené heraldické terminologické praxi. Zákonný popis (blason) znaku i popis vlajky, de iure udělených symbolů Jihomoravského kraje rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny České republiky z roku 2003, stanoví zcela jasně, že znakem kraje je "Modro-červeně čtvrcený štít, v prvním poli moravská orlice, ve druhém poli stříbrné břevno pod stříbrným temenem, ve třetím poli zlatý vinný hrozen s listem a úponkem. Ve čtvrtém poli zlato-červeně šachovaná korunovaná orlice se zlatou zbrojí." a jeho vlajkou je "Čtvrcený list. Horní žerďové pole modré s moravskou orlicí. Dolní žerďové pole červené se žlutým vinným hroznem s listem a úponkem. Horní vlající pole tvoří čtyři vodorovné pruhy, střídavě bílé a červené, v poměru 1 : 2 : 2 : 2. Dolní vlající pole modré se žluto-červeně šachovanou korunovanou orlicí se žlutou zbrojí. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.". K udělení těchto symbolů Jihomoravskému kraji došlo na samém konci roku 2003, do praxe vstoupily rokem 2004. V tomto kontextu nelze v případě zlato-červeně šachované korunované orlice se zlatou zbrojí psát o "variantě" moravské orlice. Takové označení je možné použít maximálně při popisu sporů o tento symbol ve druhé polovině 19. století a zpolitizovaných kauz doby nedávné i současné.
Geografie Území vpravo|náhled|Moravská Ostrava S historickým územím Moravy hraničí na západě Čechy (délka hranice 420 km), na jihu rakouská spolková země Dolní Rakousy (201,24 km), na jihovýchodě pak slovenský Trnavský kraj, na východě slovenský Trenčínský kraj, na severovýchodě slovenský Žilinský kraj a České Slezsko, na severu také České Slezsko a na severozápadě pak území Polska – konkrétně Kladsko, kdysi součást Čech,MUSIL, František: Kladsko, edice Stručná historie států, Libri (2007), Praha, ISBN 978-80-7277-340-4, str. 157. dnes část Dolnoslezského vojvodství (20 km). Někdejší moravské enklávy ve Slezsku sousedí s polským Opolským vojvodstvím, které leží téměř celé v polské části Slezska.
Morava měla po staletí stálé hranice, které se měnily spíše ojediněle. Po vzniku Československa byly v roce 1920 k Moravě připojeny na základě Saint-germainské smlouvy oblasti Valticka a Dyjského trojúhelníku, do té doby tzv. česká část Dolních Rakous.
Území Moravy v rozsahu z roku 1928 je v současnosti (od roku 2000) rozděleno mezi kraje Jihomoravský (celý kraj až na českou ves Jobova Lhota a výše zmíněná dolnorakouská území na jihovýchodní hranici), Moravskoslezský (Osoblažsko, okolí Rýmařova, Nového Jičína a Frenštátu pod Radhoštěm; dále část Ostravy a Místek), Olomoucký (vyjma téměř celého okresu Jeseník), Vysočinu (vyjma severní a západní části kraje), Zlínský (celý kraj), Jihočeský (okolí Dačic a Slavonic) a Pardubický (zejména okolí Svitav a Moravské Třebové, dále část podhůří Králického Sněžníku – okolí Červené Vody, menší část Lanškrounska).
Na historickém území Moravy leží i osada U Sabotů, která byla, spolu s některými dalšími neobydlenými pozemky, oddělena od zbytku Moravy úpravou česko-slovenské státní hranice. Od 25. července 1997 patří tato osada Slovensku a od září 1998 nese jako místní část obce Vrbovce název Šance.
Významná města vpravo|náhled|Katedrála svatého Petra a Pavla, dominanta Brna
Hlavní město
náhled|Hrad Špilberk v Brně, bývalé sídlo moravských markrabat
Krystalizační centrum moravského státu a pravděpodobné sídlo prvních Mojmírovců v době tzv. „hrubého křesťanství“, tedy především pro nobilitu, kde hlavní slovo měl pasovský episkopát, se nacházelo nejspíš v lokalitě Valy u Mikulčic. Sídlo jak velkomoravského vládce tak arcibiskupa diecéze moravské v raném středověku se označuje jako Veligrad v místě Starého Města a Uherského Hradiště.