Tadahiko Hajaši (5. března 1918 – 18. prosince 1990) byl japonský fotograf známý širokou škálou děl, včetně dokumentárních (zejména žánrových scén z období bezprostředně po válce) a portrétů.
Mládí a začátek kariéry náhled|Tadahiko Hajaši v Pekingu během války
Hajaši se narodil v Saiwai-čó, Tokujama (od roku 2003 součást Šúnan), Jamaguči (Japonsko) dne 5. března 1918 do rodiny provozující fotografické studio (Hajaši Šašin-kan,林写真館). Chlapcova matka, Iši Hajaši (林イシ, Hajaši Iši) byla uznávaná fotografka, zejména portrétů, kterou učil její otec; jeho otec, Šin'iči Hajaši (林真一, Hajaši Šiniči) byl průměrný fotograf a marnotratník; chlapcův dědeček donutil rodiče k rozvodu a chlapec vyrůstal s matkou a obklopen fotografováním. Ve škole, kde fotografoval, se mu dařilo.
Hajaši absolvoval školu v roce 1935 a jeho matka rozhodla, že se bude učit u fotografa Šóiči Nakajami (中山正一, Nakajama Šóiči). Nakajama sídlil v Ašiji v Hjógu, ale druhý ateliér měl v Šinsaibaši v Ósace. Hajaši mezi nimi hodně vyřizoval pochůzky. Jednou pozdě v noci prošel kolem ateliéru fotografa Iwaty Nakajamy v Ašiji a znovu se inspiroval k fotografování, když si uvědomil, jaké úsilí Nakajama vynakládá. O rok později onemocněl tuberkulózou a vrátil se do Tokujamy, kde se během rekonvalescence nadšeně věnoval fotografii a stal se členem skupiny Neko-no-me-kai (猫の眼会, „Cat's-Eye Group“) pod vedením fotografa Sakae Tamury a používající jméno Džómin Hajaši (林城民, Hajaši Džómin).
V roce 1937 Hajaši odešel do Tokia, kde studoval na Orientální škole fotografie (オリエンタル写真学校, Orientaru Šašin Gakkó), opět pod vedením Tamury. Po promoci v následujícím roce se vrátil do Tokujamy, ale „strávil rok v hýření a každou noc hodně pil“. Přesto si dokázal udržet zájem a dovednosti ve fotografii. V roce 1938 se Hajaši podílel na založení Asociace pro výzkum reportážní fotografie mládeže (), skupina založená s podporou časopisu Photo Times a sdružující se s fotografy, včetně Kena Domona a Hirošiho Hamaji. V roce 1939 se jeho rodina rozhodla dát mu poslední kapesné ve výši 200 jenů, které rychle utratil v Tokiu za jídlo a pití. Tamura mu sehnal práci ve firmě zabývající se vyvoláváním fotografií a tiskem v Jokohamě, kde pracoval jak v grafické, tak v komerční fotografii. O několik měsíců později se přestěhoval do Tokia Kógejša (東京光芸社) v Ginze, kde se mu brzy naskytla nečekaná příležitost předvést své neobvyklé znalosti zábleskového osvětlení, které získal v Jokohamě. Poptávka po jeho službách vzrostla. Oženil se s Akiko Sasaki (佐々木秋子, Sasaki Akiko), z Tokujamy.
V roce 1940 se Hajašiho fotografie objevily ve fotografickém časopise Šašin Šúhó a následující rok také v ženském časopise Fudžin Kóron a Asahi Camera. Pár měl své první dítě, syna Jasuhiko.
V roce 1942 šel Hajaši na japonské velvyslanectví v Pekingu se Severočínskou fotografickou asociací (華北広報写真協会, Kahoku Kóhó-šašin Kjókai), kterou právě spoluzaložil. Během pobytu v Číně hodně pracoval s tehdy považováným širokoúhlým objektivem; to vedlo k jeho přezdívce Waido no Čú-san (ワイドの忠さん, „široký pan Čú“).
Hajašiho fotografie byly publikovány v ženských časopisech Fudžin Kóron a Šindžoen a ve fotografických časopisech Šašin Bunka a Šašin Šúhó. Páru se v roce 1943 narodil druhý syn Jun.
Éra Rotgutů Hajaši byl na konci války stále v Pekingu. Do Japonska se vrátil s Džunem Jošidou (吉田潤, Jošida Džun) v roce 1946. Rodinný fotoateliér byl zničen, ale s Jošidou založil ateliér nový a ve velkém dodával fotografie pro dvacet a více časopisů kasutori (カストリ雑誌, kasutori-zasši) (levné, senzační a krátkodobé časopisy) každý měsíc. Jak to později popsal Hajaši, Jošida vydavatelům říkal, že fotografuje ženy, a Hajaši (později proslulý svými portréty mužů) jim říkal, že fotografuje cokoli jiného než ženy. Zdá se, že tento trik fungoval: byl freneticky zaneprázdněný a fotograf Šódži Ueda ho později nazval „[p]ředním profesionálním fotografem v Japonsku“. V roce 1946 si také našel čas na znovu se oženit, jeho druhou manželkou se stala Kane Watanabe (渡辺カネ, Watanabe Kane); v roce 1947 se jim narodil syn Hidehiko (英比古).
Hajaši, vždy společenský, měl přátele a známé mezi buraiha (zhýralými spisovateli) a jeho portréty Osamu Dazai a Sakunosuke Ody, oba pořízené v baru Lupin , jsou nyní slavné. Na konci téhož roku literární časopis Šósecu Šinčó publikoval první z Hajašiho série portrétů s názvem Bunši (literáti) z čúkan bungaku (中間文学)), další spisovatelé a osobnosti blízké světu literatury, v lednovém čísle z roku 1948; série pokračovala až do roku 1949 a později byla shromážděna do antologie. Hajašiho portréty zobrazují své subjekty v kontextu a kombinace jejich námětu a metody, kterou je pořídil — podle jeho vlastního udání mezi napjatým, rozhodným stylem Kena Domona a uvolněným, neformálním stylem Iheie Kimury — vedla k tomu, že byly označeny za „přechodné fotografie“ (中間写真, čúkan šašin). Série portrétů, které měl pořídit, zůstala svěží; obzvláště slavný je portrét nepózujícího (a nic netušícího) Džuničiró Tanizakiho.
Mezitím se jeho portréty sirotků a zoufalého, ale někdy příjemného života města objevily v časopisech zaměřených na fotografie, obecných časopisech a překvapivě i v časopise Fudžin Kóron; i ty se dostaly do antologie, poprvé v roce 1980 v knize Kasutori Džidai (カストリ時代, „Období hniloby“), který má trvalou pověst historického dokumentu.
V roce 1954 sdíleli Hajaši a fotografové Šótaró Akijama a Kira Sugijama ateliér v suterénu budovy Nihon Seimei, špinavé staré budovy (později zbourané) v Hibija (Čijoda-ku).
Na počátku 50. let 20. století se silný trend k fotografování nezměněné reality podnítil manifesty Kena Domona a dalších v časopisech o fotoaparátech; Hajaši se tomu vzpíral tím, že své fotografie aranžoval tak, aby celek i každá jeho část tvořily bezchybnou kompozici, a v případě potřeby je i inscenoval. Z tohoto důvodu je obecně považován za velmi odlišného od fotografa, jako byl Ihei Kimura.
V roce 1950 se mu narodil čtvrtý syn.
Během tohoto období Hajaši pilně spoluzakládal a účastnil se různých fotografických organizací. Spolu s kolegy jako byli Eiiči Akaho (赤穂英一, Akaho Eiiči), Šótaró Akijama, Rjósuke Išizu, Jóiči Midorikawa a Šódži Ueda, byl zakládajícím členem Ginrjúša v roce 1947; skupina se scházela jednou za dva měsíce k diskuzi a pití. O rok později se připojil ke Kenu Domonovi, Ihei Kimurovi, Šigeru Tamurovi a dalším při založení Fotografické skupiny (写真家集団, Šašinka Šúdan), která se později stala Asociací japonských fotografů (日本写真家協会, Nihon Šašinka Kjókai). V roce 1953 byl zakládajícím členem fotografické sekce Nika Society (二科会写真部, Nikakai šašinbu).
Amerika a pozdější práce V roce 1955 Hajaši doprovázel Keiko Takahaši (高橋敬緯子, Takahaši Keiko), japonskou kandidátku na Miss Universe na Floridě; jeho fotografie z cest se objevovaly v časopisech. Po celá desetiletí byly málo známé, ale čtyřicet jich bylo vystaveno na velké posmrtné retrospektivě, kde divákům připomněly, že Hajaši nemusel inscenovat a že vynikal i ve reportáži; ačkoli jeho fotografie stále kontrastovaly s Kimurovými v tom, jak si subjekty uvědomovaly, že jsou fotografovány.
Objevil se také ve filmu Júninin no šašinka (12人の写真家, Dvanáct fotografů), režie Hiroši Tešigawara (勅使河原宏, Tešigawara Hiroši).
O dva roky později vyšla první Hajašiho kniha: Šósecu no furusato (Vesnické prostředí příběhů), kvůli které Hajaši cestoval po Japonsku do prostředí románů a povídek, hledal a někdy i inscenoval scény, které se odrážejí v beletrii. Trvalo dalších sedm let, než vyšla jeho druhá kniha (v té době běžné tempo) a fotografie, které ho proslavily v období kasutori, se do antologií dostaly až od 80. let 20. století.
Hajašiho střední věk měl svá úskalí. Jeho žena zemřela v roce 1961, tuberkulóza se mu vrátila v roce 1970 a jeho druhý syn Džun zemřel v roce 1973. Pokračoval však v publikování knih, zejména honosné knihy Nihon no gaka 108-nin, portrétů a reprezentativních děl 108 japonských malířů, která rok po vydání v roce 1977 získala cenu Mainiči Arts Prize a výroční cenu Japonské asociace fotografů.
Na začátku 80. let cestoval Hajaši po Japonsku a fotografoval pro řadu fotoknih. V roce 1985 však oznámil, že má rakovinu jater. To mu však nezabránilo v další práci: začal pracovat na knize fotografií o Tókaidó a navrhl Jóičimu Midorikawovi, aby vytvořil podobnou knihu o San'jódó. Hayashi zemřel dva měsíce po vydání své knihy. Midorikawova kniha vyšla až o rok později.
Od roku 1980 do roku 1989 byl Hajaši ředitelem fotografické akademie Nihon Šašin Gakuen (日本写真学園).
Hajašiho díla jsou vystavena v Muzeu umění a historie města Šunan v Šúnanu v Jamaguči.
Galerie
Samostatné výstavy "Amami-óšima", Čúkó Garó (Tokio), 1954. "Taibei šašinten", Macuja (Ginza, Tokio), 1955"Hayashi Tadahiko: Shashin to tomo ni (keireki)" , in Shinjuku, jidai no katachi: Kasutori jidai, bunshi no jidai (Shinjuku, the shape of the times: The time of kasutori, the time of the literati; Tokyo: Shinjuku Historical Museum, 2009) , pp. 94–95. "Šósecu no furusato", Koniširoku Photo Gallery (Tokio), 1957 "Nihon no sakka-ten" (日本の作家展), Tókjú (Šibuja, Tokio), 1971 "Kasutori džidai" (カストリ時代), Fuji Photo Salon) (Tokio a Osaka, 1980 "Nagasaki, umi to jújika" (長崎・海と十字架), Contax Gallery (Tokio a Fukuoka), 1980 "Sekai no machi kara" (世界の街から), Šindžuku Olympus Gallery (Šindžuku, Tokio), 1980; Wakita Gallery (Nagoja), 1981 "Wakaki šura-tachi no sato: Čóšúji" (若き修羅たちの里 長州路), Contax Gallery (Tokio a Fukuoka), 1981 "Nihon no iemoto" (日本の家元), Kyocera Contax Salon (Ginza), 1983 "Nagasaki" (長崎), Obihiro Camera Gallery (Obihiro), 1983 "Saigó Takamori" (西郷隆盛), Fukuoka Art Museum (Fukuoka), 1984 "Arišihi no sakka-tachi" (ありし日の作家たち), Pentax Forum (Tokio), 1984 "Bunši no džidai" (文士の時代), Fuji Photo Gallery (Tokio), 1986 "Čaja" (茶屋), Kyocera Contax Salon (Ginza), 1986 "Dentó to bunka e no manazaši" (伝統と文化へのまなざし), Wakó Hall (Ginza, Tokio), 1988 "Jomigaetta heiwa no naka de" (甦った平和のなかで), Fuji Photo Gallery (Tokio), 1988 "Hajaši Tadahiko 50-nen šašin sóšúten" (林忠彦50年写真総集展), Tokujama-ši Bunka Kaikan (Tokujama), 1988; Keihan department store (Moriguči, Osaka), 1989; Jokohama Civic Art Gallery (Jokohama), 1990"Hayashi Tadahiko: Shashin to tomo ni (keireki)", in Shinjuku, jidai no katachi: Kasutori jidai, bunshi no jidai — although a typo gives this as the unrelated (and Yokohama-based) Keihin department store. "Hajaši Tadahiko no džidai" (林忠彦の時代), Šindžuku Konica Plaza (Šindžuku, Tokio), 1990 "Tókaidó o toru" (東海道を撮る), Wakó Hall (Ginza, Tokio); also Tokujama and Osaka, 1991 "Hajaši Tadahiko sakuhinten" (林忠彦作品展), two-part exhibition at JCII Photo Salon (Tokio), 1991 "Džidai no šašu" (時代の射手), Šimonoseki City Art Museum (Šimonoseki), 1991 "Hajaši Tadahiko no sekai" (林忠彦の世界) / "Tadahiko Hajaši", Tokio Metropolitan Museum of Photography (Ebisu, Tokio), 1993 "Kasutori džidai" (カストリ時代), Fuji Film Square (Ginza, Tokio), 2007 "Hajaši Tadahiko no sekai" (林忠彦の世界), Keihan Gallery (Moriguči, Osaka), 2009 "Šindžuku, džidai no katachi: Kasutori džidai, bunši no džidai" (新宿・時代の貌 カストリ時代・文士の時代, Šindžuku, the shape of the times: The time of kasutori, the time of the literati), Šindžuku Historical Museum (Šindžuku, Tokio), 2009.
Knihy
Knihy od Hajašiho a o něm Šósecu no furusato (小説のふるさと, The village settings of stories). Tokio: Čúó Kóronša, 1957. Kará Nihon fúkei (カラー日本風景). Kyoto: Tankó Šinša, 1964. Nihon no sakka: Hajaši Tadanobu šašin (日本の作家：林忠信写真). Tokio: Šufu-to-seikacu-ša, 1971. Nihon no keieiša (日本の経営者). Text by Daizó Kusajanagi (草柳大蔵, Kusajanagi Daizó). Tokio: Daijamondo-ša, 1975. Džinbucu šašin (人物写真, Portrait photographs). Gendai Kamera Šinšo 50. Tokio: Asahi Sonorama, 1978. About how to photograph portraits. Nihon no gaka 108-nin (日本の画家108人, 108 Japanese painters). 2 vol. Tokio: Bidžucu Šuppanša, 1978. Photographs of painters and their works: a lavish, boxed production. Nagasaki: Umi to jújika (長崎：海と十字架, Nagasaki: The sea and the crucifix). Nihon no Kokoro 8. Tokio: Šúeiša, 1980. Nihon no iemoto (日本の家元). Tokio: Šúeiša, 1980.