Kompetenční spor mezi prezidentem republiky Petrem Pavlem a třetí vládou Andreje Babiše propukl v červnu roku 2026. Příčinou sporu bylo složení členů oficiální delegace na summit NATO v Ankaře a vymezení pravomocí při zastupování státu navenek.

Dne 22. června 2026 přijala vláda České republiky usnesení, kterým vynechala prezidenta republiky ze složení oficiální delegace pro nadcházející summit NATO. Prezident Petr Pavel na tento krok reagoval podáním kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu (vedené pod spisovou značkou Pl. ÚS 16/26). Ve svém podání namítal, že mu vláda upírá ústavní pravomoc zastupovat stát navenek podle čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. A argumentoval porušením dlouhodobé ústavní praxe, kdy čeští prezidenti tradičně summity NATO osobně navštěvovali. Součástí podání byl také návrh na vydání předběžného opatření, které mělo zajistit jeho účast na summitu až do definitivního rozhodnutí soudu.

Rozhodnutí Ústavního soudu Plénum Ústavního soudu pod vedením předsedy Josefa Baxy rozhodlo o návrhu na předběžné opatření 24. června 2026. Soud vydal procesní usnesení, kterým návrhu prezidenta vyhověl a nařídil vládě, ministru zahraničí a ministerstvu zahraničí, aby bezodkladně zajistili akreditaci prezidenta a nijak nebránili jeho účasti na summitu.

Soud své rozhodnutí odůvodnil třemi hlavními body: Ochrana ústavních zvyklostí: Soud přihlédl k tomu, že všichni předchozí prezidenti ČR byli standardně členy delegací na summitech NATO. Nepředjímatelnost věci: Vydání předběžného opatření nijak nepředurčuje to, jak soud rozhodne v samotném jádru kompetenčního sporu. Princip objektivního ústavního práva: V kompetenčním sporu nelze činit nevratné kroky před ukončením řádného řízení.

Ohlasy odborné právnické veřejnosti Vydání předběžného opatření vyvolalo v české právní komunitě intenzivní debatu. Odborníci na ústavní právo se zaměřili zejména na procesní stránku a rychlost zásahu soudu. Oficiální analýza právnického Spolku Šalamoun upozornila na to, že rozhodnutí bylo přijato s neobvyklou rychlostí pouhých dvou dnů od podání návrhu. Diskuse se vedla o tom, zda takto rychlé nařízení předběžného opatření nepředstavuje rizikový průlom do standardního fungování exekutivy, nebo zda šlo o legitimní krok k odvrácení nevratného stavu.

Podle emeritního soudce ESLP Aleše Pejchala je institut předběžného opatření v takto vysoce politických kompetenčních sporech zbraní, která by se měla používat zcela výjimečně. Vyjádřil také názor, že „je tato nová tvorba institutu předběžného opatření v rozporu jak s Ústavou České republiky, tak se zákonem o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší suplovat úlohu zákonodárce při vytváření právních předpisů.“

Rovněž samotné rozhodnutí jednotlivých ústavních soudců nebylo jednohlasné. V rámci zveřejněného usnesení uplatnila část ústavních soudců odlišné stanovisko. Tito disentující soudci argumentovali, že pro nařízení předběžného opatření nebyly dány dostatečně silné věcné důvody a samotné blížící se datum summitu k takovému kroku nestačí. Podle jejich názoru silnější argumenty hovořily proti zásahu soudu v této fázi sporu.

Reakce politické reprezentace Krok vlády a následné rozhodnutí soudu prohloubily politické rozepře. Premiér Andrej Babiš rozhodnutí soudu veřejně respektoval, nicméně ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) upozorňoval, že rozhodnutí neznamená, že prezident automaticky povede českou delegaci. Vláda následně schválila prezidenta jako člena delegace, ale nadále trvala na tom, že v čele výpravy stojí premiér.

Prezident Petr Pavel rozhodnutí soudu přivítal jako krok k ochraně integrity úřadu. Zástupci opozice krok vlády nadále označovali za osobní či politickou mstu a dětinské jednání ze strany ministerstva zahraničí. V reakci na rychlost a okolnosti rozhodnutí vznikly i občanské a politické výzvy (např. veřejné petice), které rozhodnutí soudu kritizovaly za absenci plného složení pléna (všech 15 soudců) a požadovaly jeho přezkoumání.

Konečné věcné rozhodnutí, které definitivně vymezí hranice mezi pravomocemi prezidenta a vlády v zahraniční politice, se očekává v řádu několika měsíců.

Právní rámec Podle článku 63 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky platí, že prezident republiky zastupuje stát navenek. Z uvedeného plyne, že prezident rozhoduje, zda Česká republika bude mít svého zástupce na jednání mezinárodní organizace. Prezident může za sebe určit jinou osobu jako zástupce. Touto osobou může být kdokoliv, koho tím prezident pověří (nemusí to být ani předseda vlády, ani jiný člen vlády).

Podle článku 63 odst. 3 Ústavy České republiky platí, že rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Z uvedeného plyne, že prezident a předseda vlády by měli směřovat k dosažení oboustranně přijatelné dohody. Avšak Ústava nedává vládě právo rozhodovat o osobě zastupující stát navenek. Ani předseda vlády, ani vláda, nemohou samostatně rozhodovat o tom, kdo bude zastupovat stát navenek. Toto rozhodnutí svěřuje Ústava výhradně prezidentovi. Spolupodepsání (kontrasignace) je pouze výrazem souhlasu vlády s (předchozím) rozhodnutím prezidenta.

Může nastat případ, kdy předseda vlády odmítne rozhodnutí prezidenta spolupodepsat. Takový případ však nenastal. (Mohl by se nejspíše řešit dohodou obou ústavních činitelů, nebo žalobou na nečinnost.)

Reference

Kategorie:Politika v roce 2026 Kategorie:Prezident České republiky Kategorie:Vláda České republiky Kategorie:Kauzy Ústavního soudu České republiky Kategorie:Andrej Babiš Kategorie:Petr Pavel