Světová výstava 1929 (též Expo 1929, španělsky Exposición Internacional de Barcelona 1929) byla po roce 1888 druhou světovou výstavou konanou ve španělské Barceloně. Tématem výstavy bylo „Průmysl, umění a sport“, probíhala od 20. května 1929 do 15. ledna 1930 na kopci Montjuïc jihozápadně od centra města s výhledem na přístav a rozkládala se na ploše 118 hektarů. Expo přilákalo téměř 5,8 milionu návštěvníků a důkladně oživilo moderního ducha katalánského hlavního města. Zúčastnilo se celkem 29 zemí a neoficiální účastníci z dalších zemí, včetně Spojených států a Japonska.
Předchozí světová výstava v Barceloně v roce 1888 vedla k velkému pokroku v hospodářském, architektonickém a technologickém růstu a výraznému rozvoji města, včetně rekonstrukce hlavního městského veřejného parku Parc de la Ciutadella. Tato nová výstava si vyžádala urbanistické plánování pahorku Montjuïc a přilehlých oblastí a renovaci veřejných prostranství, zejména Plaça d'Espanya. Bylo postaveno několik symbolických budov a staveb jako např. Palau Nacional de Catalunya (Národní palác), který se stal ústředním bodem expozice, Font Màgica de Montjuïc (Magická fontána), Teatre Grec (Řecké divadlo), Poble Espanyol (Španělská vesnice) a Estadi Olímpic (olympijský stadion). Významným architektonickým prvkem byl německý pavilon od Ludwiga Miese van der Rohe, který svou minimalistickou strukturou a použitím materiálů jako mramor a sklo ztělesňoval modernistické designové principy.
Výstava měla zdůraznit další technologický pokrok města a zvýšit povědomí o moderním katalánském průmyslu v zahraničí. Původně se měla konat v roce 1917 a měla být zaměřena na elektrotechnický průmysl. Kvůli první světové válce byla odložena na rok 1923, ale kvůli státnímu převratu byla znovu odložena až na rok 1929. Navzdory ekonomickým problémům předcházejícím Velké hospodářské krizi vedla výstava k trvalé městské transformaci, včetně silnic, stadionu a veřejných prostranství, které posílily globální profil Barcelony a položily základy pro budoucí rozvoj.
Historie Myšlenka nové výstavy vznikla již v roce 1905, prosazoval ji hlavně katalánský architekt a politický aktivista Josep Puig i Cadafalch, který v časopise La Veu de Catalunya publikoval článek, v němž požadoval novou vlnu modernizace města a inspirován výstavou v roce 1888 vyzval Barcelonu k uspořádání další světové výstavy.
Původní návrh počítal s lokalitou v oblasti řeky Besòs, ale nakonec byl v roce roce 1913 vybrán park Montjuïc s výhledem na městský přístav. Park se nachází na svahu a proto byl pro místo konání výstavy neobvyklý. Byla to první světová výstava, která byla projektována ve svahu. Výstava byla původně plánována na rok 1917, ale kvůli první světové válce musela být odložena.
V roce 1915 vznikl první návrh od Puiga i Cadafalcha, který byl rozdělen do tří konkrétních projektů a každý z nich byl zadán týmu architektů. Puig i Cadafalch a Guillem Busquets si rezervovali oblast na úpatí hory, Lluis Domenech i Montaner a Manuel Vega i March naplánovali oblast na vrcholu kopce – označenou jako Mezinárodní sekce, a Enric Sagnier a August Font i Carreras Miramar navrhli Námořní sekci. Hlavním problémem projektu bylo požadované množství pozemků. Jeho realizace potřebovala nejméně 110 hektarů půdy a městská rada Barcelony jich měla v roce 1914 pouze 26. Proto se na základě zákona z roku 1879 uchýlila k vyvlastnění pozemků.
V roce 1917 začaly na Montjuïc developerské práce. Návrh projektu byl výrazně středomořský s klasickými vlivy kombinujícími zahrady s výstavbou pergol a teras. Podle návrhů Josepa Puiga a Cadafalcha byly postaveny paláce Alfonse XIII. a Viktorie Eugenie. Byla vybudována také lanovka, která umožňovala přístup na vrchol kopce, a také kyvadlová lanovka, která spojovala oblast s barcelonským přístavem. Stavba byla dokončena s určitým zpožděnímv roce 1923, ale kyvadlová lanovka byla otevřena až po skončení výstavy v roce 1931.
Se vznikem diktatury Miguela Prima de Rivery v roce 1923 se konání výstavy opět odložilo. Mezi lety 1927 a 1929 byly postaveny nebo rozšířeny další výstavní budovy a pavilony. Centrum výstavy bylo postaveno podle návrhů Puiga i Cadafalcha. Hlavní osa expozice začínala na náměstí Plaça d'Espanya, kde byly před hlavním přístupem na výstaviště postaveny čtyři velké hotely, a vedla přes Avenida de las Américas (nyní Avinguda de la Reina Maria Cristina) až k úpatí Montjuïc, kde se nacházela Magická fontána, paláce Alfonsa XIII. a Viktorie Eugenie a monumentální schodiště. Ústředním bodem výstaviště a největší postavenou budovou byl Palau Nacional (Národní palác) navržený ve stylu španělské renesance Eugeniem Cendoy a Enricem Catà. Avenida de las Américas byla zdobena četnými fontánami a také skleněnými sloupy navrženými Charlesem Buïgasem a osvětlenými elektřinou. Na obou stranách se nacházely hlavní budovy výstavy: Palác oděvů, Palác spojů a dopravy a Palác hutnictví, elektřiny a hnací síly. Dnes se tyto budovy využívají jako výstavní prostory na barcelonském veletrhu. Poble Espanyol (Španělská vesnice) byla postavena na Montjuïc jako muzeum španělské architektury a zahrnovalo 117 budov inspirovaných regionálními styly země.
Expozice Výstava se nakonec konala v roce 1929 současně s Iberoamerickou výstavou v Seville, které se zúčastnily Brazílie, Portugalsko a Spojené státy. Světové výstavy v Barceloně se proto nezúčastnily žádné latinskoamerické země. Kvůli zpoždění bylo původní zaměření výstavy na elektrotechnický průmysl přehodnoceno a výstava se nově věnovala třem aspektům: průmyslu, sportu a umění. Kultura a volný čas hrály proto velkou roli, konala se různá divadelní představení, koncerty, opery a balety. Starý kamenolom v Montjuïc byl přestavěn na klasického řecké divadlo. Probíhalo také mnoho sportovních akcí, k dispozici byly tenisové kurty, bazén a speciálně postavený stadion, který hostil atletické soutěže a fotbalové zápasy.
Výstavu zahájil 19. května 1929 král Alfons XIII a slavnostního zahájení se zúčastnilo asi 200 000 lidí z řad široké veřejnosti a mnoho katalánských politických, ekonomických a kulturních osobností, včetně premiéra a diktátora Prima de Rivery. Veletrhu se zúčastnilo dvacet evropských zemí, včetně Německa, Belgie, Dánska, Francie, Maďarska, Itálie, Norska, Rumunska a Švýcarska. Většina zemí měla své vlastní pavilony, s výjimkou Rakouska, Československa, Finska a Švýcarska. Kromě těchto zemí se neoficiálně zúčastnily Japonsko, Nizozemsko, Portugalsko, Spojené království a Spojené státy. Každá země měla v průběhu akce vyhrazený svůj týden, vrcholem německého týdne byl přelet vzducholodi Graf Zeppelin nad Barcelonou 16. května 1929.
Průmyslové jádro výstavy tvořilo jedenáct paláců, každý z nich by mohl být považován za specifickou výstavu – Palác zemědělství, Palác oděvního a textilního umění, Palác hutnictví, elektřiny a hnací síly, Palác stavebnictví, Palác grafického umění, Palác projekcí, Palác práce, Palác spojů a dopravy, Palác sportovního vybavení a Palác královny Viktorie Eugenie, který přijímal delegace zemí, jež neměly vlastní budovy.
Veletrh nepředstavil žádná důležitá ani nová zařízení, úspěch výstavy byl zejména díky velkolepému osvětlení. Show tvořená světlem, vodou a barvou centrálního prostoru výstaviště měla čtyři hlavní zóny, které předčily podívanou na předchozích výstavách. Bez mimořádných technologických novinek byl projekt založen na nápaditém použití známých technik. Kombinace představivosti a techniky pak přinesla působivé výsledky. Barcelonská výstava byla mezinárodně uznávána pro svá vodní a světelná show. Instalace pro ovládání osvětlení a fontán vyžadovala kombinaci známých nástrojů, aby je bylo možné využít v nové a originální podobě. Velký význam mělo také využití světla jako architektonického prvku, design lamp a zařízení pro modulaci barev světla. Osvětlení barcelonské výstavy bylo výjimečné také centrálním ovládáním elektrického systému. V té době neexistoval žádný systém srovnatelný s plně centralizovaným elektrickým systémem používaným k ovládání světel na světové výstavě.
Úspěch výstavy byl relativní, skončila s deficitem 140 milionů peset. Během konání výstavy došlo 29. října 1929 ke krachu akciového trhu v New Yorku, což negativně ovlivnilo počet návštěvníků. Na společenské úrovni byla nicméně výstava velkým úspěchem, protože umožnila příliv lidí a úspěchy pro město Barcelona, zejména v oblasti architektury a urbanismu. Výstava přilákala celkem 5,8 milionu návštěvníků z celého světa.
Magická fontána náhled|Magická fontána v roce 2014 Mezi nejoblíbenější atrakce výstavy patřila Magická fontána, která byla v roce 1929 postavena na úpatí Montjuïc podle návrhu Carlese Buïgase. Měřeno objemem vody, intenzitou osvětlení a rozmanitostí vodních show byla ve své době nejvýznamnější postavenou fontánou na světě. Eliptická fontána měřila 64 x 48 metrů a měla 5 skupin čerpadel, která dokázala čerpat až 100 litrů vody za sekundu, a proud z hlavní trysky mohl dosahovat výšky až 40 metrů. Fontána měla barevné osvětlení a její repertoár tvořilo 30 různých vodních show, které mohly být seskupeny do sérií po dvou, třech nebo čtyřech v kombinaci s různými barvami osvětlení.
Dodnes je fontána symbolem katalánské metropole a během každoročního festivalu La Mercè a o víkendech se zde často konají hudební světelné show.
Pavilony
Německý pavilon Německý pavilon, navržený architektem Miesem van der Rohe, byl důležitým architektonickým prvkem výstavy. Pavilon měl obdélníkový tvar a byl postaven na travertinovém podstavci. Střecha byla podepřena křížovými sloupy a stěnami z různých materiálů (cihly s omítkou, ocel pokrytá zeleným mramorem a marocký onyx). Výzdoba byla zredukována na dvě jezírka a sochu La Mañana od Georga Kolbeho. Po skončení výstavy byl pavilon zbořen. Pavilon se stal symbolem modernistického hnutí a těšil se velké pozornosti několika generací architektů. Proto byl v letech 1983–1986 na svém původním místě podle plánů Miese van der Rohe zrekonstruován.
Švédský pavilon Švédský pavilon, který navrhl Peder Clason ve funkcionalistickém stylu, byl stejně jako ostatní skandinávské budovy postaven ze dřeva. Vedle vstupních dveří stála kuželovitá dřevěná věž zakončená třemi na sebe položenými horizontálními disky. Budova i věž byly po skončení výstavy demontovány a zrekonstruovány v Berze, kde pavilon sloužil jako škola až do španělské občanské války, kdy byla budova na začátku 60. let 20. století zbořena.
Italský pavilon Italský pavilon se nacházel vedle švédského a navrhl jej v renesančně klasicistním stylu Pier Portaluppi. Monumentálně působící pavilon měl plochu 4 500 m² a byl ve tvaru písmene U. Průčelí mělo několik sloupů s orlem Římské říše, vlys s názvem země a fronton zakončený sochou Minervy.
Srbský, chorvatský a slovinský pavilon Před koncem veletrhu byla země přejmenována na Jugoslávii. Pavilon navrhl srbský architekt Dragiša Brašovan a nacházel se vedle Palau Nacional. Byla to avantgardní budova ve tvaru hvězdy symbolizující národní jednotu napříč srbským, chorvatským a slovinským regionem. Železobetonová stavba s fasádou z dřevěných pásů uspořádaných v horizontálních černobílých pruzích představila regionální řemesla, lesnické produkty a balkánské umělecké exponáty.
Pavilon barcelonské penziní spořitelny Pavilon se nachází na Paseo de Santa Madrona a navrhli ho Josep Maria Ribas i Casas a Manuel Maria Mayol. Eklektický styl představuje konstrukční řešení založená na různých architektonických stylech: centrální část byla inspirována španělskou palácovou architekturou 18. století, boční části vycházejí z civilní architektury severní Itálie a lodžie připomínají styl středomořských vil 19. století. Vzhledem k vyvýšené poloze pavilonu byly u vstupu umístěny terasy s osvětlenými fontánami.
Ostatní stavby náhled|Řecké divadlo
Řecké divadlo