Katedrála svatého Vincence ve Viviers (francouzsky Cathédrale Saint-Vincent de Viviers) je sídelní chrám, který představuje ukázku románské a gotické architektury v jihofrancouzském údolí Rhôny. Katedrála se nachází na skalnatém ostrohu v opevněném historickém městě Viviers v departementu Ardèche v regionu Auvergne-Rhône-Alpes a slouží jako hlavní kostel a biskupské sídlo vivierské diecéze, jejíž tradice zde trvá již od 5. století.
Dějiny chrámu Datování a pozadí přenesení biskupské stolice z antického města Alba (centra galského kmene Helviů) do bezpečnějšího Viviers byly v 19. století předmětem vědeckých polemik. Moderní výzkumy, které vedl R. Lauxerois, potvrdily závěry Louise Duchesneho, že tento přesun nerealizoval Auxonius (5. biskup z Alby), ale až jeho nástupce Promotus. Legendy šířené v 19. století o usmrcení biskupa, útěku obyvatelstva a provizorním usídlení v Mélasu jsou moderní medievistikou odmítnuty.
Dokument Vetus Carta – nejstarší dochovaný katedrální kartulář z 10. století – v chronologickém katalogu vivierských biskupů uvádí jako Promotova nástupce biskupa Luciana, u jehož jména je zanesena poznámka „siégeant regnate Alarico“ (úřadující za vlády vizigótského krále Alaricha II., který padl v roce 507). Objev zlomku kamenného epitafu biskupa zemřelého v roce 487 v Saint-Thomé vedl historika Yvese Esquieua k závěru, že přenesení biskupského stolce do Viviers uskutečnil biskup Promotus, který se stal prvním sídelním vivierským biskupem v rozmezí let 474–475 až 487.
Žádná z pasáží v dochovaném nápisu ani v textu kartuláře Vetus Carta neuvádí důvody opuštění Alby, historici však mají za prokázané, že přesun byl vynucen proměnou geopolitických, vojenských a ekonomických podmínek na sklonku antiky. Po biskupovi Promotovi a Lucianovi na stolec usedl Venantius (svatý Venanc), který pocházel z rodové linie burgundských králů a jako diplomat se zúčastnil církevních koncilů v Epaone v roce 517 a v Clermontu v roce 535; zemřel kolem roku 544. Podle historického spisu Acta sancti Venantii to byl právě biskup Venantius, kdo nechal vyzdít městské hradby, vyzdobil interiéry kostelů a provedl obnovu tehdejší raně středověké katedrály.
Zničení Saraceny a stavební vývoj (8.–11. století) V průběhu roku 736 postihla město zkáza, když oblast západních Alp a údolí Rhôny zasáhly invaze Saracénů. První katedrála byla tehdy zničena. V rámci následné obnovy přistoupili stavitelé ke změně půdorysu – staveniště nové katedrály bylo posunuto směrem k jihu na chráněnou skalní plošinu.
Když byl v roce 1096 do čela diecéze zvolen biskup Léodegaire (Léger), našel chrám po předchozích válkách v poškozeném stavu. Zahájil proto práce na výstavbě románské novostavby. Stavební práce postupovaly plynule; nová románská katedrála byla vysvěcena papežem Kalixtem II. dne 27. února 1119, přestože budova nebyla v té době ještě plně dokončena a postrádala zastřešení hlavní lodi.
Půdorysný a prostorový rozvrh románského kněžiště (chóru) vykazuje v rámci regionální architektury specifickou anomálii. Z průchozího chórového ochozu se radiálně do stran otevírá věnec pravoúhlých paprskových kaplí, což je tvarosloví v jihofrancouzském regionu neobvyklé. Tento architektonický koncept byl stavební hutí převzat podle vzoru benediktinského opatství Saint-Philibert de Tournus.
Výstavba podélného korpusu lodi spadá do druhé čtvrtiny 12. století, kdy v údolí Rhôny kulminoval proces budování podélných trojlodních bazilikálních dispozic.
Archeologické a památkové výzkumy realizované v letech 1978 a 1983 na severním katedrálním náměstí (Place de la Plaine) přinesly medievistice významné objevy. Archeologové pod terénem odkryli základy pozdně antických a paleokřesťanských staveb ze 4. a 5. století. Pod dlažbou se podařilo lokalizovat pozůstatky raně středověké struktury, složené ze tří samostatných paralelních církevních budov.
Tento objev potvrdil, že Viviers na sklonku antiky disponovalo episkopálním komplexem, typickým pro významné metropole tehdejší Galie. Souběžně tyto vykopávky v severním traktu odhalily základy křížové chodby kanovnické kapituly, vybudované v průběhu 13. století.
Gotický chór a renesanční přestavba (15. a 16. století) thumb|Detail opěrného systému katedrály ve Viviers. thumb|Polygonální závěr (chevet) katedrály; vnější ochoz s balustrádou představuje ukázku pozdní plaménkové gotiky.
Katedrální budova představuje architektonickou mozaiku – na románském stavebním jádru z 11. století (vysvěceném v roce 1119), které vzniklo nad základy starších svatyní, se objevují obranné pevnostní prvky, románské trojlodí a pozdně gotický chór.
V průběhu 15. století prošel románský věnec kaplí ochozu proměnou, kdy byly jednotlivé prostory přestavěny v gotickém slohu. Krátce nato zahájil biskup Claude de Tournon (v úřadu 1498–1542) celkovou přestavbu chrámu. V letech 1516 až 1521 nechal strhnout románské kněžiště a na jeho místě vybudoval presbytář ve stylu francouzské plaménkové gotiky. Vnitřní uspořádání a klenba tohoto chóru patří k významným projevům stavitelství v údolí Rhôny. Výzdoba se rozvíjí v interiéru i na vnějším líci polygonálního závěru; jeho prolamovaná balustráda s fiálami a chrliči je považována za příklad plaménkové gotiky ve Francii.
Stavební vývoj byl přerušen v letech 1562 a 1567, kdy byl chrám vypleněn a poškozen během náboženských válek. První opravy zahájil představitel kapituly François Monnier. Ten nechal zpevnit poškozené obvodové zdi hlavní lodi, které však z nedostatku financí nebyly zaklenuty kamenem, ale obdržely plochý dřevěný krov. Na počátku 17. století byl pozdně gotický chór obehnán barokním ochozem (deambulatoriem). Tato úprava však stavební huť přinutila k tomu, že původní kaple musely být zkráceny, což vedlo k zániku některých z nich, zatímco zbývající byly stavebně prodlouženy.
Kapitula se vrátila do obnoveného chóru v roce 1606. V roce 1627 byla kaple šlechtického rodu z Poitiers (famille de Poitiers) upravena na novou sakristii. V tomtéž období kapitula objednala pro potřeby liturgie vyřezávanou kazatelnu a retábl pro hlavní oltář.
Úpravy interiéru vyvrcholily v průběhu 18. století. Z této barokní éry se v presbytáři dochoval hlavní oltář vyrobený z leštěného mramoru. Provizorní dřevěný strop nad hlavní lodí byl odstraněn v letech 1757 až 1759, kdy architekt Jean-Baptiste Franque nad románským trojlodím vyzdil kamennou valenou klenbu s výsečemi.
Události Francouzské revoluce architekturu chrámu nezasáhly. Památka však utrpěla v navazujícím napoleonském období mezi lety 1801 a 1823, kdy byla vivierská diecéze zrušena a její území administrativně podřízeno biskupství v Mende.
K obnově a záchraně zdiva došlo v průběhu restaurátorských kampaní v letech 1820–1830 a následně v roce 1860. V letech 1864–1866 prošel vnější plášť a zastřešení polygonálního závěru kamenickým přezděním, jehož cílem bylo zajistit a zrestaurovat plastickou výzdobu, která jej zakončuje. Tyto gotické ornamenty byly z důvodu zvětrávání vápence restaurovány na počátku 20. století a naposledy v průběhu roku 1983.
Současný stav interiéru a gobelíny V nynější architektonické konfiguraci tvoří vnitřní prostor chrámu vizuální kontrast. Široký pozdně gotický chór kontrastuje s rozměry a strohou prostotou románské hlavní lodi o třech klenebních polích, která je postavena bez příčné lodi.
Presbytář je po obvodu lemován řadami vyřezávaných chórových lavic (stall). Obvodové zdi vysokého chóru jsou v horní části pokryty souborem historických tapisérií z manufaktury Gobelins, které zachycují pašijové scény.
Hlavní barokní oltář z 18. století je dílem uměleckého řemesla; byl zhotoven technikou mramorové intarzie sestavené z několika druhů leštěných mramorů.
Zvonice a věž svatého Michaela Samostatně stojící románská zvonice, nazývaná též věž svatého Michaela (Tour Saint-Michel), pochází z nejstarší stavební fáze z 11. století. Věž, která je v současném uspořádání propojena s hlavní lodí skrze klasicistní předsíň, plnila ve středověku fortifikační roli – sloužila jako hlavní opevněná vstupní brána do kanovnického okrsku.
Její čtvercová základna, která je zvenčí zdobena románskými lombardskými pásy (obloučkovými vlysy), původně obsahovala raně středověkou křestní kapli (baptisterium); tento prostor je však v současnosti z bezpečnostních důvodů zazděn. V patře nad ním se nachází pevnostní kaple zasvěcená archandělu Michaelovi, která vykazuje románskou kamenosochařskou výzdobu.
Navazující patro ze 12. století vykazuje hrubé lícové zdivo a představuje nedokončený zárodek původně plánované románské špice. K dostavění věže došlo v průběhu 14. století, kdy stavitelé nad čtvercový rozvrh vztyčili osmibokou nástavbu (oktogon), která celkovou výšku věže navýšila na nynějších 40 metrů.
Zvonová komora v nejvyšším patře oktogonu ukrývá čtyři funkční zvony. Zatímco vnější vzhled této pevnostní věže prošel od sklonku středověku minimálními změnami a uchoval si původní ráz, vnitřní prostory kaple svatého Michaela byly v průběhu puristických úprav v 19. století zrekonstruovány; restaurátoři tehdy provedli obnovu poškozených sloupků a románských hlavic.
Celý architektonický komplex je od 9. srpna 1906 chráněn jako francouzská národní kulturní památka (Monument historique).
Přehled významných novodobých událostí Katedrála svatého Vincence v sobě nese liturgickou zajímavost v podobě dvou konsekračních milníků – byla vysvěcena ve stejný kalendářní den s odstupem více než osmi století, nejprve 27. února 1119 papežem Kalixtem II. a podruhé po válečných opravách dne 27. února 1946.
Odpor proti sekularizaci a prolomení vrat (1906) V roce 1906 se dóm stal dějištěm nepokojů. V rámci zavádění francouzského zákona o odluce církve od státu (Loi de séparation des Églises et de l'État) byla na 15. února naplánována státní inventarizace majetku kapituly; kvůli napjaté situaci však byla odložena na 19. února. V tento den se v chrámu zabarikádovaly stovky věřících, které před budovou doprovázel přibližně tisícový dav protestujících. Na místě vystoupil sídelní vivierský biskup Joseph-Michel-Frédéric Bonnet, který přednesl protestní projev. K jeho slovům se připojil také generální rada M. Pavin de Lafarge. Úředníci nedokázali do interiéru proniknout a dóm zůstal po několik dní nepřetržitě střežen stovkou farníků.
Rozuzlení přinesl 23. únor, kdy státní orgány povolaly k potlačení odporu vojsko. Vojáci museli gotická chrámová vrata vyrazit beranidly, přičemž před chrámem protestoval dav lidí z celého kraje, který svolalo vyzvánění katedrálního zvonu.
Diecézní reformy a novodobé události (1994–2013) V závěru 20. a na počátku 21. století prošla struktura diecéze správními reformami: 1994: Farnosti Viviers, Saint-Thomé a Valvignères byly sloučeny a vytvořily společný pastorační komplex. 2003: Dne 1. října došlo k fúzi farností a zřízení unifikované farnosti Charles de Foucauld Viviers / Le Teil. Tato struktura v sobě pohltila dosavadní menší farní obvody Alba-la-Romaine, Aubignas, Cruas, Le Teil, Meysse, Rochemaure, Saint-Martin-sur-Lavezon, Saint-Pierre-la-Roche, Saint-Thomé, Sceautres, Valvignères a Viviers. 2013: S platností od 1. září byla správa katedrály svatého Vincence svěřena do rukou rektora, který spolupracuje s týmem duchovních. Tento úřad byl zřízen za účelem koordinace slavností, diecézních shromáždění a zajištění zázemí pro návštěvníky.
V roce 2019 se v historii chrámu protnuly náboženské oslavy s přírodní katastrofou: 16. dubna 2019: V chrámu se shromáždilo více než 500 věřících a duchovních z celé diecéze, kteří s biskupem Jeanem-Louisem Balsou celebrovali mši svatou k výročí 900 let od posvěcení budovy papežem Kalixtem II. 11. listopadu 1919: Zasáhlo oblast Le Teil a Viviers silné zemětřesení. Seismické otřesy vážně narušily statiku chrámu, ve zdivu se objevily trhliny a budova musela být z bezpečnostních důvodů pro veřejnost uzavřena na více než rok.