Helene Langová (9. dubna 1848 Oldenburg – 13. května 1930 Berlín) byla německá politička (Německá demokratická strana), pedagožka a aktivistka za práva žen. V letech 1919 až 1921 byla poslankyní hamburského parlamentu.
Život Helene Langová pocházela ze středostavovské rodiny v Oldenburgu. Jejími rodiči byli Johanne, rozená Tom Diecková, a její manžel, obchodník Carl Theodor Lange. Když jí bylo šest let, zemřela jí matka a v roce 1864 zemřel i její otec. Následující rok žila jako podnájemnice v domě pastora a spisovatele Maxe Eiferta v Eningenu pod Achalmem. Zde po liberální výchově, kterou dostala od svého otce, poprvé zažila podřízenost žen mužům a jejich záměrné vyloučení z intelektuálního diskurzu. Intelektuální atmosféra fary v ní na druhou stranu probudila i touhu po vědeckém a systematickém vzdělání.
Na učitelskou zkoušku se připravovala autodidakticky a v roce 1871 ji v Berlíně bez problémů složila. Vzhledem k tomu, že dívkám a ženám v Německu bylo po celé 19. století ze zákona zakázáno jak přijímací řízení na univerzitu, tak i studium na univerzitě, mohla Helene Langová díky malému dědictví pokračovat pouze v soukromém studiu latiny, dějepisu a filozofie v Berlíně. Poté zpočátku pracovala jako soukromá učitelka. Od roku 1876 pracovala jako učitelka a vedoucí seminární třídy na soukromé dívčí střední škole v Berlíně s připojenou pedagogickou fakultou. Vyučovala téměř všechny předměty a ročníky, nakonec jako ředitelka pedagogické fakulty.
Omezení vzdělávacích a profesních příležitostí žen v Německém císařství, která sama zažila, tvořila výchozí bod pro její zapojení do buržoazního ženského hnutí od poloviny 80. let 19. století. Poprvé se proslavila v roce 1887, kdy spolu s pěti dalšími ženami podala petici pruskému ministerstvu školství a pruské sněmovně reprezentantů, v níž požadovala větší účast žen ve středních a vyšších ročnících dívčích škol a ve státních pedagogických institucích pro učitelky vyšších ročníků. Petice byla zamítnuta.
Jako doprovodnou brožuru k petici vydala v roce 1887 brožuru „Vyšší dívčí škola a její účel“, v níž ostře kritizovala vzdělávání dívek na „Vyšších dívčích školách“. Tento dokument se stal známým jako „Žlutá brožura“. V roce 1890 založila ve Friedrichrodě společně s Augustem Schmidtem a Marií Loeper-Housselleovou Všeobecný německý spolek učitelek. Vzhledem k tomu, že dívky v té době v Prusku ještě nesměly navštěvovat gymnázia, soukromě iniciovala s pomocí sponzorského spolku v roce 1889 zřízení praktických kurzů pro dívky v Berlíně-Schönebergu, které byly v roce 1893 nahrazeny kurzy gymnázia. Prvních šest studentek těchto kurzů gymnázia složilo v roce 1896 přijímací zkoušku na univerzitu jako externí kandidátky na Královském gymnáziu v Berlíně.
Od roku 1893 Langová působila ve správní radě Všeobecného německého ženského spolku a v roce 1902 se stala jeho první předsedkyní. V letech 1894 až 1905 byla členkou správní rady Federace německých ženských spolků a předsedkyní Všeobecného německého ženského učitelského spolku.
Kolem roku 1899 začala Langová trpět očními problémy. V té době se seznámila se svou budoucí životní partnerkou Gertrud Bäumerovou (1873–1954).
Společně editovaly Handbuch der Frauenbewegung (Příručka ženského hnutí) (1901–1906) a vydávaly časopis Die Frau (1893–1944).
Po první světové válce byla Langová jednou ze spoluzakladatelek Německé demokratické strany (DDP), za kterou byla v roce 1919 jako její nejstarší členka zvolena do hamburského parlamentu a později se stala její čestnou předsedkyní. Když byla Bäumerová v roce 1920 jmenována ministerskou radní říšského ministerstva vnitra, Langeová se přestěhovala do Berlína a stáhla se z veřejného života.
Reference
Kategorie:Pedagožky Kategorie:Editoři Kategorie:Feministky Kategorie:Političky Kategorie:Narození 9. dubna Kategorie:Narození v roce 1948 Kategorie:Narození v Oldenburgu Kategorie:Úmrtí 13. května Kategorie:Úmrtí v roce 1930 Kategorie:Úmrtí v Berlíně Kategorie:Ženy