Bývalé Převorství Saint-Sauveur se nalézá ve francouzské obci Saint-Macaire v departementu Gironde v metropolitním regionu Nová Akvitánie asi 40 km jihovýchodně od města Bordeaux. Z převorství se do současné doby dochoval románský kostel Saint-Sauveur a zbytky klášterních budov.

Kostel je od roku 1840 zařazen na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury. Zbytky klášterních budov byly na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury zařazeny 21. prosince 1925.

Poloha Převorství se nachází v centru starého města Saint-Macaire, které bylo postaveno v půlkruhu kolem kostela. Spolu s opatstvími La Sauve-Majeure, Blasimon a Saint-Ferme patří k čtyřem historickým klášterům v oblasti Entre-deux-Mers. Od ostatních se odlišuje nástěnnými malbami v transeptu a apsidě.

Historie kláštera Následující informace pocházejí převážně z monografie L'imagerie romane de l'Entre-deux-Mers.

Historie Dějiny kláštera jsou plné mezer. Je však jisté, že areál nahradil původní galorománskou vilu s názvem Ligena. O životě zakladatele, svatého Makaria (Macaire), existuje jen minimum historických pramenů; bollandistická hagiografie mu vytvořila spíše legendární životopis. Světec zemřel kolem roku 430 v Ligeně. Protože jediným vodítkem byl jeho východní původ, předpokládá se, že jím založený malý klášter nutně podléhal některému z východních řádů působících tehdy v Galii – buď řeholi Basila Velikého, nebo Pachomiově.

Mniši vybudovali klášterní komplex na vápencové plošině nad řekou Garonnou, která protéká přímo pod útesem a tvoří přirozenou akropoli.

Nejasné zůstávají i okolnosti předcházející výstavbě současného kláštera. Původní kostel – kaple Saint-Laurent, kde spočívaly ostatky svatého Makaria – býval rušným poutním místem. V roce 1038 jej nahradila nová budova.

Více než století musela tamní kapitula čelit nárokům opatství Sainte-Croix de Bordeaux. Podle historiků jsou obě darovací listiny z let 1027 a 1043, které měly klášter přisoudit opatství Sainte-Croix, hrubými padělky vyhotovenými právě pro tento účel. Již v roce 1027 se mnichům z Bordeaux podařilo připravit komunitu v Macaire o relikvie jejího zakladatele. Spor vyostřila návštěva papeže Urbana II. v Bordeaux, po níž akvitánský vévoda Vilém IX. roku 1096 klášter i město vyplenil. Tato katastrofa sice konflikt nevyřešila, ale donutila mnichy k přestavbě kostela v čistém románském slohu, který se dochoval dodnes. Opatství Sainte-Croix se však podřídili až v roce 1166.

Nový kostel zasvětili Nejsvětějšímu Spasiteli (Saint-Sauveur) a oltář určený pro farní bohoslužby svatému Martinovi (listina z 20. října 1420 zmiňuje farní oltář svatého Martina zřízený v kostele „de Sent-Machari“).

Mezi lety 1579 a 1781 klášter spravovali jezuité.

Stížnosti správce (syndika) opatství Sainte-Croix z roku 1583 poukazují na žalostný stav kostelní klenby, která se tehdy „hroutila a byla zcela zničena“. V roce 1619 se uvažovalo o zvýšení věže, a když v roce 1765 areál navštívil arcibiskup, nařídil zdi omítnout a zbavit břečťanu. Farní oltář se roku 1726 nacházel „uprostřed jedné z bočních částí klášterního kostela“. Loď tehdy podélně rozdělovala zeď mezi třetím a čtvrtým polem, o kterou se farní oltář opíral. Po vyhnání jezuitů v roce 1781 nechal farář tuto přepážku zbořit, oltář svatého Martina nechal přisadit ke stěně lodi a farní bohoslužby přesunul k hlavnímu oltáři. V roce 1811 byla střecha kostela ve velmi špatném stavu.

Kostel patřil mezi první objekty, o které se začala zajímat departementální komise pro historické památky. Již v letech 1839 a 1840 upozornila na naléhavou potřebu zajistit krov, jenž místy nebezpečně zatěžoval klenby, a opravit klenby samotné. Projekt se dočkal realizace v roce 1841. Současně byla odstraněna předsíň před západním průčelím a demolice přilehlých klášterních budov uvolnila jižní stranu kostela. Během restaurátorských prací ve 20. století byla odkryta jižní galerie křížové chodby. Její sdružené sloupy postrádají figurální výzdobu a také přilehlý malý refektář (jídelna) je bez ikonografie. Je zde však vystaven fragment nástěnné malby.

Zbytky kláštera

Archeologické vykopávky pod východní částí areálu odhalily na stěnách předrománského kostela (zničeného v roce 1098) nástěnné malby z 10. nebo 11. století. Na malované omítce jsou vyobrazeny závěsy zavěšené na kroužcích pod rostlinným vlysem s rozvalitým listovím, kvítky a ptačími křídly. Tento dekor pravděpodobně tvořil sokl pro horní část s figurálními výjevy. Tyto fragmenty jsou dnes uchovávány v prvním patře refektáře.

Při vykopávkách v základech kapitulní síně byl nalezen vyřezávaný kámen znázorňující zvíře s drápy a lvím ocasem, které v tlamě svírá válcovitý předmět (velikostí připomínající metopu). Svým zpracováním dílo navazuje na předrománské, či dokonce předkřesťanské umění. Tato plastika je nepochybně jedním z nejstarších dokladů osídlení Saint-Macaire, pocházejícím z doby před vybudováním hradu akvitánským vévodou i před samotným založením kláštera.

Originál kamene je uložen na radnici v Saint-Macaire, bronzová kopie byla vsazena do terasy před domem č. 18 v ulici Carnot (dříve rue Carnot).

Popis kostela Následující informace pocházejí převážně z monografie Les vieilles églises de la Gironde.

Půdorys kostela má tvar latinského kříže. Chór bez ochozu tvoří tři románské polygonální apsidy s klenutými stropy, uspořádané do trojlístku (konchy), které pocházejí z 11. či 12. století.

Křížení příčné lodi představuje slohový přechod: tři pilíře (severovýchodní, jihovýchodní a jihozápadní) jsou románského typu, zatímco severozápadní pilíř tvoří svazek pilastrů se zaoblenými rohy a vystupujícím středovým sloupem, shodným s podpěrami v lodi. Klenba křížení je již gotická.

Loď se skládá ze čtyř polí, z nichž jedno pochází z 12. století a zbývající tři ze století třináctého. Žebra kleneb spočívají na svazcích pěti přípor (sloupků). V prvním poli jsou zakončeny hlavicemi s prostým pásovým dekorem, zatímco ostatní hlavice zdobí gotické háčkové listy.

Vnější stěny tří apsid tvoří jedenáct ploch, které v polovině výšky zdobí jednoduchá hranolová římsa. Stěny zpevňují čtyři ploché opěráky zesílené polosloupy. Tyto opěry přecházejí ve dvojice sloupků s hlavicemi, které dosahují až k úrovni ozdobných konzol (modillonů) podpírajících hlavní římsu. Každý z modillonů zdobí čtyři oblouny (tory) a na metopách mezi nimi jsou vytesána kola bez obručí.

Nejsevernější opěra severní apsidy stojí na vysokém válcovém podstavci, z něhož vybíhá plochý pilíř osazený pěti sloupy s figurálními hlavicemi.

Na severní straně posledního východního pole lodi se tyčí šestiboká zvonice z 15. století. Její nároží zpevňují opěrné pilíře a stěny prolamují otvory různých tvarů. V prvním patře věže se nachází místnost, v níž býval oltář zasvěcený svatému Michaelovi – podobně jako v jiných vyvýšených chrámových prostorách.

Rovněž na severní stěně, nad dnes zazděným portálem, býval umístěn Kristův monogram. Na původním místě (na okapní římse) se dnes nachází kopie; originál je uložen v interiéru kostela poblíž památníku padlým v první světové válce.

náhled|Původní Kristův monogram Do kamene je vyryt monogram složený z řeckých písmen X (chí) a P (rhó), prvních dvou písmen Kristova jména (řecky Χριστός), doplněný o písmena alfa a ómega symbolizující počátek a konec všeho. Symboly obklopuje latinský a řecký nápis připomínající, že roku 1038 byl kostel zasvěcen ke cti našeho Pána.

Tento kámen s největší pravděpodobností pochází z prvního klášterního kostela, zničeného v roce 1096.

Západní průčelí prošlo několika přestavbami: severní nároží se svazkovými sloupy je románské, ale hlavice byly v gotice přetesány. Východní portál pochází ze 13. století, zatímco štít, rozeta a jižní rohová opěra jsou dílem století čtrnáctého. Hlavní portál, popsaný níže, vykazuje zjevnou příbuznost s jižním portálem baziliky Saint-Seurin v Bordeaux.

V roce 1563 došlo ke zřícení klenby.

Kostel těžce zasáhly události stoleté války a hugenotských válek.

Od roku 1825 probíhaly rozsáhlé restaurátorské práce na záchranu památky. Kromě samotné obnovy byla nad vstupním portálem vybudována kruchta (tribuna). Klenák osazený roku 1878 v narthexu připomíná latinským nápisem a vyobrazením obecního znaku sepětí obce se starým klášterem. Znak města Saint-Macaire znázorňuje svatého Makaria, poustevníka a učedníka svatého Martina, s korunou odkazující na titul královského města, který obci udělil anglický král jako vévoda akvitánský.

Sluneční hodiny

Na jižní stěně lodi se dochovaly pozůstatky dvou slunečních hodin: Na západním opěrném pilíři jsou v fragmentech omítky patrné zbytky kanonických hodin. Tyto hodiny, které v románském období sloužily k určování času liturgických úkonů, bývaly obvykle vytesány přímo do kamene. U kostelů opatřených vápenným nátěrem či omítkou se však rýpaly pouze do povrchové vrstvy a pravidelně se obnovovaly. Klasické sluneční hodiny, které byly druhotně použity jako stavební výplň při zazdívání původního průchodu mezi kostelem a klášterem.

Románská ikonografie kostela Následující informace pocházejí převážně z monografie L'imagerie romane de l'Entre-deux-Mers.

Veškeré románské ikonografické dědictví se nachází kolem tří apsid. Je zde 19 motivů různého významu, z nichž pět je věnováno náboženskému tématu.

Interiér

Tři apsidy, z nichž každá má jedenáct zkosených stěn, zdobí arkády. V severní a jižní apsidě jsou uspořádány v jedné řadě, zatímco ve východní apsidě jsou arkádové oblouky zdvojené nad sebou – v horní řadě jich je devět a v dolní jedenáct. Obě řady odděluje hranolová římsa, která ve stejné výšce pokračuje i do bočních apsid.

Oblouky těchto arkád spočívají na hlavicích s figurálními, zvířecími a rostlinnými motivy či pletenci (podrobný popis viz níže). Arkády v apsidách prošly v 19. století restaurováním poté, co byl kostel zapsán na seznam historických památek; z této doby pochází i jejich polychromie. Východní apsidu osvětlují tři okna, boční apsidy pak mají po jednom okně – na severní straně je hrotité, na jižní v románském slohu.

Křížení příčné lodi, jehož pilíře vynášejí čtyři oblouky namísto původně zamýšlené kupole, je zaklenuto raně gotickou klenbou.

Severní apsida

Nástěnné malby na arkádách s motivem závěsů jsou ve špatném stavu.

Deset vyřezávaných hlavic arkád se naopak dochovalo velmi dobře. Devět z nich zdobí různé rostlinné motivy. Jediná hlavice v apsidě s figurálním výjevem se nachází na deváté arkádě a znázorňuje Obětování Izáka (podrobný popis viz níže).

Hlavice devátého oblouku: Obětování Izáka

Hlavice je vysoká a štíhlá. Scéna je vytesána v nízkém reliéfu na třech stranách. Na levém boku stojí mladý muž, který oběma rukama třímá obětní meč – jde o anděla Hospodinova. V nároží se objevuje patriarcha Abrahám mladistvého vzhledu. (Ačkoliv Abrahámovi i jeho manželce Sáře bylo v době oběti přes sto let, podle talmudských výkladů je Jahve omladil; v ikonografii tohoto výjevu proto bývá Abrahám často zobrazován jako mladý muž). Má na sobě dlouhou tuniku a plášť přehozený přes ramena. Levou rukou svírá Izáka za vlasy. Izák nehybně klečí na kamenném oltáři pro zápalné oběti, který je zdoben třemi obloučky. Abrahám od svého syna odvrací zrak.

Na pravém boku druhý anděl ukazuje prstem k nebi a vyzývá Abraháma, aby od svého činu upustil. V pozadí za Izákem je vidět andělovo velké křídlo, které se nad ním symbolicky rozprostírá jako ochrana.

Východní apsida

Tato apsida, rozlohou i objemem zcela shodná s oběma bočními, vyniká díky svému symbolickému významu bohatší výzdobou. Je členěna druhou řadou arkád, které jsou v horní úrovni střídavě rozmístěny nad arkádami přízemními.

Všechny hlavice sloupů spodního patra nesou jednotný dekor: elegantní vlys s volutovými palmetami, který spočívá na třech oválných náběžnících. Nacházejí se zde čtyři figurální hlavice: neřestná žena mezi dvěma mladými muži; Zvěstování Panny Marie; dva lvi opření hřbety o sebe; svatý Makarius obklopený démony.