Fašismus

náhled|upright 0.9|Svazek liktorských prutů se sekyrou, fasces, je původní symbol fašismu a dal mu jméno

Fašismus je politická ideologie řazená ke krajní pravici, jejímiž typickými rysy jsou zejména autoritářský a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, sociální darwinismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky, v němž soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu. V užším a původním smyslu označuje italský fašismus (italsky fascismo, od fasces, římského symbolu moci), politické hnutí vedené Benitem Mussolinim a vzniklé po 1. světové válce, které ovládalo Itálii v letech 1922 až 1943. Již ve 20. letech 20. století se však označení rozšířilo na příbuzná politická hnutí, strany a státní režimy v jiných zemích.

V poválečné Evropě se nositeli fašistických idejí stali především bývalí frontoví vojáci. V roce 1919 vznikl Fašistický manifest, jehož autory byli Alceste De Ambris a Filippo Tommaso Marinetti. V témže roce Mussolini založil organizaci Fasci italiani di combattimento. Fašismus, který se brzy začal z levicových pozic posouvat doprava, se v Itálii stal významnou silou. V důsledku politické krize roku 1922, na jejímž rozpoutání se fašisté podstatnou měrou podíleli, se Mussolinimu podařilo strhnout na sebe moc a založit první stabilní fašistický režim světa.

Německý nacionální socialismus, čili nacismus, rovněž vyrůstal z nacionalistických a socialistických kořenů. Vůdce nacistů Adolf Hitler hodlal uchopit moc zhruba ve stejné době jako Mussolini, puč roku 1923 však selhal a Hitler se na čas dostal do vězení, kde napsal knihu Můj boj (1925–1926). Další příležitost mu nabídla až světová hospodářská krize, během níž se Hitler roku 1933 dostal do čela státu a rychle si přisvojil diktátorské pravomoci. Také on pak brzy potlačil levicové elementy ve své straně. Oproti italskému fašismu byli nacisté mnohem více rasističtí, což vedlo ke genocidě Židů a dalších skupin obyvatelstva. Agresivní nacistická mezinárodní politika nesla hlavní vinu za rozpoutání druhé světové války. Porážka Itálie i Německa roku 1945 vedla k zániku obou režimů a zničení fašismu jako významné politické síly. V řadě zemí včetně Česka je nyní fašistická propaganda postavena mimo zákon a i v zemích, kde tomu tak není, nemá čistý neofašismus rozhodující vliv.

Kromě krátkodechých loutkových režimů, jako byly ustašovské Chorvatsko (1941–1945) a vláda národní jednoty v Maďarsku (1944–1945), žádné další fašistické státy nevznikly. V řadě evropských zemí však existovaly konzervativní diktatury s fašistickými rysy nebo podporované fašisty. Patří sem například frankistické Španělsko (1939–1975), Salazarem založený portugalský „Nový stát“ (1933–1974), Dollfussův a Schuschniggův autoritativní režim v Rakousku (1933–1938), Metaxasovo Řecko (1936–1941) nebo válečné Slovensko (1939–1945). V mnoha dalších zemích světa pak existovaly fašistické organizace, některé s nezanedbatelným vlivem, které se nedostaly k významnému podílu na moci. Byli to například Mosleyho fašisté v Británii, klerofašističtí belgičtí rexisté nebo česká Vlajka.

Definice Termín fašismus (italsky fascismo) se používá v řadě různých významů od nejužšího, zahrnujícího pouze italské přívržence Mussoliniho, až po nejširší, označující všechny pravicové autoritativní režimy, což vede k pochybnostem o užitečnosti takového pojmu.Paxton, s. 13 Někteří badatelé například odmítají spojovat italský fašismus a německý nacismus do jedné kategorie proto, že zatímco pro Němce byl rasismus a antisemitismus zásadním prvkem programu, měl Mussolini ve svém hnutí řadu židovských členů, takže se obě ideologie jeví jako vzájemně neslučitelné.Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 4–5 Přitom se však italský fašismus ostře vymezoval proti domorodému obyvatelstvu v afrických državách Itálie. Odborníci považující obecný pojem fašismus za užitečný vedli dlouhá desetiletí spory o přesnou definici tohoto pojmu.O'Sullivan, s. 13–38 náhled|upright 0.9|vlevo|Radikální obnova národa: budoucí Berlín, plánovaný nacisty Fašismus navíc ve srovnání se staršími politickými proudy postrádal jednotnou systematickou doktrínu a jasný program, vyznačoval se velkou pružností a pragmatismem co do svých taktických cílů i prostředků.Paxton, s. 22–24 Ideje, které se tradičně užívají k definování fašismu, jako jsou nacionalismus, rasismus, korporativismus a iracionalismus, proto nikdy úplně necharakterizují všechna vývojová stadia všech fašistických hnutí.O'Sullivan, s. 46–47

Marxističtí teoretici fašismus od počátku chápali jako do krajnosti dovedený, agresivní kapitalismus. Oficiální definice, přijatá Kominternou roku 1935, fašismus popisuje jako „otevřenou teroristickou diktaturu nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejimperialističtějších složek finančního kapitálu“.O'Sullivan, s. 23 Tento přístup ovšem nedovedl vysvětlit, proč fašistická hnutí vznikla nejen v zemích rozvinutých, ale i v zaostalejších státech, nebo proč se přívrženci hnutí výrazněji neprofilovali třídním původem, ale věkem – fašismus byl výrazně mládežnické hnutí.O'Sullivan, s. 23–25 Marxisté také zřejmě přecenili vliv velkokapitalistů na Mussoliniho či Hitlera, a naopak měli tendenci ignorovat levicové aspekty fašismu.O'Sullivan, s. 22

Liberální teoretici se v hodnocení fašismu dlouho neshodovali. Někteří, jako Ernst Nolte, fašismus psychologizovali, ba démonizovali jako reakci na údajné hypnotické působení diktátorů, čímž ospravedlňovali jeho řadové přívržence a vydělovali fašismus z kontextu dějin evropské moderny.O'Sullivan, s. 14–15, 19–22, 30–33 Jiné teorie zase fašismus umísťovaly do blízkosti jiných moderních politických ideologií a hnutí, například marxismu, aniž by byly schopny dobře odlišit specifika těchto směrů.O'Sullivan, s. 26–27 Spor se vedl také o to, zda fašismus je „nedílnou součástí dějin evropské kultury“, jak se domnívá například izraelský historik Zeev Sternhell, nebo zda je založen na „opojení destrukcí“, jak napsala Hannah Arendtová, a tudíž vůbec na tradice Západu nenavazuje.Paxton, s. 47

V 90. letech 20. století se v sociálních vědách prosadila tendence za fašismus označovat ty ideologie, které spojují revoluční, aktivistickou politiku s mýtem záchrany a obnovy rasy či národa. Například oxfordský politolog Roger Griffin fašismus definoval jako

Podobně definice, ke které dospěl americký historik Robert Paxton, zní: Fašismus je Paxton pak doplňuje seznam idejí či emocí, „mobilizačních vášní“, jež fašisty motivují. Fašisté podle něho cítí, že je zde drtivá krize, neřešitelná tradičním způsobem; povinnosti vůči skupině, k níž člověk patří, jsou nadřazeny všemu ostatnímu; tato skupina je obětí, což ospravedlňuje jakýkoli postup proti jejím nepřátelům; skupinu ohrožuje individualistický liberalismus, třídní konflikty i vliv cizáků; skupinu je nutno více sjednotit, třeba i násilím; situace vyžaduje, aby se moci ujali přirození vůdcové (mužského pohlaví) v čele s národním vůdcem, ztělesňujícím historický úděl skupiny; vůdcovy instinkty jsou nadřazeny nad abstraktním rozumem; je správné nasadit ve prospěch skupiny vůli a násilí; vyvolená skupina má právo vládnout bez omezení ostatním lidem, má právo rozhodovat na základě kritérií zdatnosti skupiny v darwinistickém boji o přežití zdatnějších.Paxton, s. 250–251

Italský spisovatel a filozof Umberto Eco popsal charakteristické znaky fašismu, mezi které podle něj patří: kult tradice, odmítání modernity (a s tím i myšlenek osvícenství), kult akce pro akci samou, považování nesouhlasu za zradu, strach z odlišnosti, využívání individuální nebo společenské frustrace, vybudování společenské identity kolem těch nejobecnějších vlastností (např. rodná země; často je taková identita postavena na negativním vymezení proti ostatním; objevuje se posedlost spiknutím, třeba i mezinárodním), podpora pocitů méněcennosti kvůli (domnělému nebo skutečnému) bohatství nepřátel, podřízení života boji (pacifismus znamená spolčení se s nepřítelem), lidové elitářství (každý člen skupiny patří k nejlepším lidem na světě), považování hrdinství za normu, machismus, nepřiznání individuálních práv jednotlivcům a vykonávání práva jen skrze skupinu (a vůdce jako interpreta vůle této skupiny, i kvůli odmítání parlamentarismu), používání zjednodušeného jazyka.

Slova jako fašismus a fašista se však mohou vyskytnout i jako pouhá hanlivá označení. Časté to je zejména v rámci sovětské a ruské propagandy; Alexandr Solženicyn uvádí, že „nálepka fašismu je to samé jako svého času stigmatizující nálepka „třídní nepřítel“ či „nepřítel lidu“. Je to úspěšná metoda, kterou se dá oponent srazit k zemi, zacpat mu ústa, přivolat na něho represe a podle potřeby to v médiích zveřejňovat.“Solženicyn, Alexandr: Rusko v troskách. kapitola 25. online

Kořeny Fašismus jako celek byl velmi nečekanou inovací,O'Sullivan, s. 13 v jednotlivostech však navazoval na řadu dřívějších myšlenek a politických hnutí. náhled|upright=0.7|Houston Stewart Chamberlain

Osvícenský ideál pokrokové, rovnostářské, rozumné společnosti už v 19. století z různých důvodů kritizovala řada myslitelů. Třebaže mnozí z nich fašismus odmítali nebo jím byli dokonce pronásledováni, fašisté si osvojili některé jejich myšlenky a argumenty. Byli to například hlasatel „nadčlověka“ Friedrich Nietzsche,Paxton, s. 41 teoretik psychologie davu Gustave Le Bon,Paxton, s. 42 objevitelé skryté iracionality lidského myšlení Henri Bergson a Sigmund Freud, zakladatel teorie elit popírající možnost rovnosti v politice Vilfredo Pareto a další sociologové či filosofové poukazující na hrozby moderní společnosti jako Gaetano Mosca, Robert Michels, Ferdinand Tönnies či Oswald Spengler.Paxton, s. 42–45 Metafory fašisté čerpali i z oblasti přírodních věd. Vedle Darwinem inspirovaných myšlenek – sociálního darwinismu a Galtonovy eugenikyPaxton, s. 43 – to byly objevy mikrobiologie a genetiky, které fašistům umožnily označovat své nepřátele za dědičně nemocné či přenášeče chorob a byly použity i při zdůvodnění nacistického programu euthanasie rasovou hygienou.Paxton, s. 46

Evropský nacionalismus se v zásadě vyvinul v 18. a 19. století, kdy lidé přestávali považovat za samozřejmý zdroj státnosti a autority Boha a šlechtu a v důsledku demokratizace a modernizace hledali původ moci v lidu. Sdílený jazyk, kultura a tradice v jejich očích vytvářely „společenství osudu“, s nímž se mohli identifikovat a které se stalo klíčovou veličinou politiky. Moderní vědecký rasismus a antisemitismus, který chtěl doposud intuitivní či nábožensky odůvodňované předsudky povýšit na vědu, vznikl kolem poloviny 19. století. Arthur de Gobineau tehdy vydal Esej o nerovnosti lidských ras, v němž obhajoval přednost bílé „árijské“ rasy nad ostatními a kritizoval míšení ras. Na Gobineaua navazovala řada dalších autorů, například v Německu působící Houston Stewart Chamberlain, který navíc vyzvedl Germány jako prý nejlepší „árijce“, schopné ochránit civilizaci před zhoubným působením Židů a dalších údajně méněcenných ras. Tyto a podobné pseudobiologické a pseudohistorické teorie se pak staly pevnou součástí zejména nacistické ideologie.

Radikální nacionalistická a často i rasistická hnutí vznikla v Evropě a Spojených státech již na konci 19. století. Například ve Francii od roku 1898 působilo hnutí Action française, vedené Charlesem Maurrasem, přes svůj reakční charakter někdy považované dokonce za první fašistickou organizaci vůbec.Paxton, s. 57 V rakouské monarchii Hitlerova mládí, kde národnostní vášně jitřily třenice mezi Čechy a Němci,Paxton, s. 33 agitovali nacionalisté jako pangermánský antisemita Georg von Schönerer.Paxton, s. 57–58 V Německu antisemitskou kartou hrál pastor Adolf Stöcker, ve Francii se od roku 1911 skupina zvaná Cercle Proudhon snažila „sjednotit nacionalisty a levicové antidemokraty“ a rasistický Ku-klux-klan v USA vznikl již roku 1865.Paxton, s. 58