San Marino, oficiálně Republika San Marino ( – doslova „Nejvznešenější republika sv. Marina“, česky také Nejvznešenější republika San Marino), je nejstarší existující zastupitelská republika a jihoevropský mikrostát. Nachází se na severovýchodní straně Apenin, ze všech stran obklopený Itálií; je vnitrozemským státem, avšak jeho severovýchodní cíp je vzdálen jen 10 km od pobřeží Jaderského moře. S rozlohou 61 km² a počtem obyvatel asi 35 000 je pátým nejmenším státem na světě a druhým nejméně lidnatým v Evropě po Vatikánu.Chiaruzzi, Michele (2023). San Marino. Thomas W. Wilson (ed.), Europe. An Encyclopedia of Culture and Society, vol. 2, London-New York, Bloomsbury Academic, p. 796. Hlavní město je stejnojmenné město San Marino, nacházející se na vrcholu hory Monte Titano, největším sídlem je Dogana. Úředním jazykem je italština.
Název země je odvozen od svatého Marina, kameníka z tehdejšího římského ostrova Rab v dnešním Chorvatsku. Podle legendárních vyprávění se narodil v roce 275 n. l., podílel se na obnově městských hradeb v Rimini po jejich zničení liburnskými piráty a později v roce 301 n. l. založil na hoře Monte Titano nezávislou mnišskou komunitu. San Marino se tak může pyšnit titulem nejstaršího dochovaného suverénního státu a zároveň nejstarší konstituční republiky. Na státním znaku San Marina, který pochází ze středověku, je uvedeno slovo LIBERTAS, česky svoboda. Neustále bylo v centru konfliktu mezi Rimini a Montefeltro, dokázalo uhájit svou nezávislost a postupem času dokonce rozšířit své území. Papež uznal suverenitu a nezávislost San Marina v roce 1631. Francie za Napoleona v roce 1797 byla první zemí, která oficiálně uznala nezávislost San Marina; další evropské země tak učinily v roce 1815 na Vídeňském kongresu. Navzdory své oficiální nezávislosti je San Marino do značné míry závislé na Itálii, po sjednocení Itálie v 19. století zůstalo zcela obklopeno jejím územím.
San Marino je parlamentní zastupitelská demokratická republika, hlavou státu jsou dva volení kapitáni-regenti. Zákonodárnou moc má vláda a Velká generální rada. Ekonomika země je založena především na cestovním ruchu, bankovnictví a výrobě keramiky, textilií, nábytku, barev či lihovin; má jednu z nejnižších nezaměstnaností na světě. Podle hrubého domácího produktu v paritě kupní síly na obyvatele patří k nejbohatším zemím světa,San Marino . The World Factbook. Central Intelligence Agency. v indexu lidského rozvoje se umístila na 42. místě. San Marino je prvním existujícím státem, který zrušil trest smrti.Chiaruzzi, Michele (2023). San Marino. Thomas W. Wilson (ed.), Europe. An Encyclopedia of Culture and Society, vol. 2, London-New York, Bloomsbury Academic, p. 796. Je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy a Latinské unie, nikoli však Evropské unie, ani eurozóny, nicméně používá jako svou měnu euro.
Historie vlevo|náhled|Svatý Marinus San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Legendárním zakladatelem státu je Svatý Marinus, kameník z Loparu na jadranském ostrově Rabu, jenž je dnes součástí Chorvatska a v Marinově době byl součástí Římské říše. Marinus pracoval v Rimini a byl křesťanem. Poté, co římský císař Dioklecián zahájil pronásledování křesťanů, uprchl Marinus na horu Monte Titano, kde postavil malý kostel a založil tak dnešní město San Marino. Tradované datum založení je 3. září 301 a Sanmariňané ho berou za datum vzniku svého státu, byť město bylo ponejprve součástí Římské říše.
V roce 1320 se k San Marinu připojila obec Chiesanuova, v roce 1463 pak obce Faetano, Fiorentino, Montegiardino a Serravalle. Od té doby se hranice země nezměnily. V roce 1503 Cesare Borgia, syn papeže Alexandra VI., okupoval republiku po dobu šesti měsíců, dokud nezasáhl nástupce jeho otce, papež Julius II., a neobnovil nezávislost země. V roce 1543 se republiku pokusil dobýt Fabiano di Monte San Savino, synovec pozdějšího papeže Julia III. Jeho vojsko se ale ztratilo v husté mlze, kterýžto zázrak Sanmariňané připsali svatému Kvirinovi, jehož svátek byl právě slaven. vlevo|náhled|255x255pixelů|Statuta 8. října 1600 byla přijata takzvaná Statuta, první ústava, která stále tvoří základ právního rámce této země. Poté, co Papežský stát připojil vévodství Urbino v roce 1625, stalo se San Marino enklávou uvnitř Papežského státu, zcela jím obklopeno. Muselo tudíž požádat v roce 1631 o jeho formální ochranu, přesto papežové nikdy plnou kontrolu nad San Marinem nezískali. Země byla sice obsazena 17. října 1739 papežským legátem v Ravenně, kardinálem Giuliem Alberonim, ale nezávislost byla obnovena papežem Klementem XII., a to 5. února 1740, na svátek svaté Agáty, která se poté stala patronkou země.
Od roku 1787 lze mluvit v San Marinu o demokraticky volené vládě, takže země patří k nejstarším demokraciím v Evropě.
Hrozbu představovalo Napoleonovo tažení v roce 1797, avšak tentokrát nezávislost země uhájil jeden z regentů Antonio Onofri, kterému se podařilo získat respekt a přátelství samotného Napoleona. Ten pak nejenže slíbil chránit nezávislost republiky, ale dokonce nabídl jejím regentům, že jeho vojska rozšíří sanmarinské území, což ale regenti odmítli. Skutečností nicméně je, že prostřednictvím Napoleona se Francie stala první zemí, která navázala se San Marinem diplomatické styky. Další evropské národy se připojily v roce 1815 na Vídeňském kongresu.
Od sjednocení Itálie v 19. století bylo San Marino Itálií plně obklopeno a jeho závislost na ní tudíž vzrostla. Přesto nebylo pohlceno, zásluha na čemž je připisována sjednotiteli Itálie Giuseppe Garibaldimu. On, stejně jako jeho žena Anita a mnoho dalších revolucionářů museli na čas najít útočiště v San Marinu před svými nepřáteli. Garibaldi zde získal i významnou pomoc, peníze a dodávky od občanů a vůdců San Marina, což umožnilo pokračování jeho kampaně za sjednocení. Na oplátku údajně Garibaldi garantoval, že San Marino bude vždy nezávislým svrchovaným státem.
Během první světové války, poté, co Itálie 23. května 1915 vypověděla válku Rakousko-Uhersku, vyhlásilo San Marino, že zůstává neutrální. To Itálie přijala s velkým podezřením, obávala se, že by se San Marino mohlo stát základnou rakouských špionů. Itálie se nejprve pokusila násilně usadit v zemi oddíl karabinierů, a poté přerušila všechny telefonní linky v zemi. Po této poloviční agresi se regenti částečně podvolili a vyslali dvacítku dobrovolníků bojovat po bok Italů na italskou frontu, z toho půlka byli lékaři provozující polní nemocnici Červeného kříže. Rakousko-Uhersko nicméně na to konto přerušilo se San Marinem diplomatické styky. vlevo|náhled|Hranice v roce 1944 zdůrazňující neutralitu země ve válce Po válce trpělo San Marino vysokou mírou nezaměstnanosti a inflace, což způsobilo velké napětí ve společnosti. To byla voda na mlýn Sanmarinské fašistické strany (Partito Fascista Sammarinese), která byla založena v roce 1922 podle italského vzoru a rok poté se ujala vlády, již držela až do roku 1943 a pak znovu v roce 1944. V této době se sanmarinská politika podrobovala italské fašistické vládě Benita Mussoliniho, byť kupodivu ve druhé světové válce zůstalo San Marino neutrální, navzdory fámě, že vyhlásilo západním spojencům válku, již způsobila nepřesná zpráva v New York Times. Spojenci skutečně se San Marinem nakládali jako se součástí nepřátelské koalice, takže 26. června 1944 bylo San Marino bombardováno britským královským letectvem. Argument byl, že v zemi působí německá vojska, což sanmarinská vláda popřela. V září 1944 však bylo San Marino nakonec skutečně krátce okupováno německou armádou, která však byla poražena Spojenci v bitvě u San Marina.
Fašistická strana byla po válce zcela zdiskreditována, načež došlo ke zhoupnutí politického kyvadla prudce doleva. San Marino tak mělo první demokraticky zvolenou komunistickou vládu na světě – Komunistická strana San Marina (Partito Comunista Sammarinese) vládla v koalici se Socialistickou stranou (Partito Socialista Sammarinese) v letech 1945 až 1957. Přesto se v této době San Marino nestalo zemí východního bloku a neopustilo demokracii.
San Marino se stalo členem Rady Evropy v roce 1988 a Organizace spojených národů v roce 1992.
Státní symboly Vlajka
Sanmarinská vlajka je tvořena listem o poměru stran 3:4 se dvěma vodorovnými pruhy, bílým a modrým. Ve středu vlajky je umístěn státní znak.Sanmarinská vlajka na Flags of the World
Znak
Sanmarinský státní znak pochází pravděpodobně ze 14. století a je tvořen modrým štítem ve kterém jsou tři zelené hory s třemi stříbrnými věžemi. Každá z věží je ozdobena stříbrným pštrosím perem. Štít je obklopen dubovou a vavřínovou ratolestí. Na štít je položena koruna, pod ním je stuha s latinským nápisem „LIBERTAS” ().
Hymna
Sanmarinská hymna je Inno Nazionale (). Autorem je italský houslista a skladatel Federico Consolo. Hymna nemá oficiální text.
Geografie náhled|Geografická mapa San Marina San Marino je uzavřená enkláva v Itálii v jižní Evropě, konkrétně téměř zcela provincií Rimini v regionu Emilia Romagna a pouze na úseku asi tří kilometrů na jihu provincií Pesaro a Urbino v regionu Marche. San Marino leží asi deset kilometrů od pobřeží Jaderského moře v Rimini. Jeho kopcovitý reliéf bez výrazných rovin je součástí Apenin. Nejvyšší bod země, vrchol Monte Titano, leží v nadmořské výšce 749 m n. m.; nejnižší bod je hladina řeky Ausa (ústící do Marecchia) v 55 m n. m. San Marino nemá žádné stojaté nebo tekoucí vodní plochy významné velikosti.
Je jednou ze tří zemí na světě, které jsou zcela obklopeny jednou další zemí. Dalšími dvěma jsou Vatikán, rovněž obklopený Itálií, a Lesotho, obklopené Jihoafrickou republikou. Po Vatikánu a Monaku je třetí nejmenší zemí v Evropě a pátou nejmenší zemí na světě.
Na území San Marina zasahuje terestrický ekoregion italských sklerotických a poloopadavých lesů, jehož průměrné skóre v indexu integrity lesních krajin pro rok 2019 činilo 0,01/10, čímž se země zařadila na poslední místo na světě ze 172 zemí.
Podnebí San Marino má vlhké subtropické podnebí (Köppenova klasifikace podnebí: Cfa) s určitými kontinentálními vlivy. Má teplá až horká léta a chladné zimy, typické pro vnitrozemské oblasti Apeninského poloostrova. Srážky jsou rozptýlené po celý rok a není zde žádný skutečně suchý měsíc. Sněhové srážky jsou časté a vydatné téměř každou zimu, zejména v nadmořské výšce nad 400-500 m.
Politika náhled|vlevo|Palazzo Pubblico, sídlo vlády Republika San Marino nemá výslovně kodifikovanou ústavu. Roku 1974 byla přijata Deklarace práv obyvatel, která je považována za základní instituční rámec republiky. Zároveň jsou stále v platnosti i Statuta z roku 1600, ta tak někdy bývají označována za nejstarší psanou stále platnou ústavu na světě.
Velká generální rada (šedesátičlenná) je volena všelidovým hlasováním každých 5 let. Volí ze svého středu dva kapitány-regenty, volí také Radu dvanácti.
Kapitáni-regenti (Capitani Reggenti) vykonávají funkci hlavy státu. Jsou voleni každých šest měsíců – 1. dubna a 1. října. Společně řídí Velkou generální radu (Consiglio Grande e Generale), Státní kongres a Radu dvanácti (Consiglio dei XII). Mají vůči sobě právo veta.
Státní kongres zastává výkonnou moc. Jde o vládu deseti ministrů – tří tajemníků a sedmi poslanců.
Rada dvanácti zastává funkci nejvyššího soudu. Soudci z důvodu nestrannosti nemohou být občany San Marina (výjimku tvoří pouze smírčí soudce). Funkční období rady trvá 5 let.
Administrativní dělení
San Marino se dělí do devíti samosprávných jednotek, které se nazývají castelli.
San Marino tvoří jednu z částí a je zároveň hlavním městem státu. A dále osm menších samosprávných jednotek: Acquaviva, Borgo Maggiore, Chiesanuova, Domagnano, Faetano, Fiorentino, Montegiardino a Serravalle. Největším sídlem San Marina je Dogana, která je částí samosprávní obce Serravalle.
Obyvatelstvo náhled|Basilica di San Marino, centrum katolicismu v zemi