Opéra bouffe či opéra-bouffe je francouzský žánr hudebního divadla vzniklý v 50. letech 19. století a existující přibližně do konce 19. století, přičemž ojedinělá díla vznikala i později. Jde o typ opery přebírající a rozvíjející základní charakteristiky žánru opéra comique, zejména střídání zpívaného a mluveného slova, ale vyznačující se posíleným parodickým, satirickým nebo groteskním prvkem. Jeho vznik je spojen zejména s tvorbou Jacquesse Offenbacha. Mimo Francii, a zejména ve středoevropském prostoru, jsou díla tohoto žánru v divadelní praxi tradičně zahrnována do žánru operety.
Opéra bouffe a opéra bouffon Ve Francii se pojem „opéra-bouffe“ objevuje počátkem 19. století (doložen je u Madame de Staël k roku 1807 v souvislosti s „harlekýniádami“) jako pofrancouzštěná podoba italského pojmu opera buffa. Prvním významnějším dílem, které nese toto žánrové označení, je Gille ravisseur (Gille únoscem) Alberta Grisara z roku 1848 a toto označení vyjadřuje skutečnost, že jde o operu stavící na italské commedia dell'arte. Grisar byl původem Belgičan stejně jako François-Auguste Gevaert, který označení „opéra bouffe“ také používal již na přelomu 40. a 50. let 19. století.
Přitom však příbuzný pojem „opéra bouffon“ byl používán již od 18. století; roku 1768 byly dokonce vydány první dějiny „opéry bouffon“ v Paříži. Tímto názvem se nejprve označovala buď přímo italská opera buffa hraná ve Francii, nebo komické opery francouzské bez mluvených dialogů, například Rameauova Platée (1745) nebo Dauvergnovi Les Troqueurs (1753) (i když jejich autorská žánrová označení jsou jiná, totiž ballet bouffon respektive intermède). Ale v následujícím sto letech se pojem „opéra bouffon“ vyskytoval ne často, ale soustavně v dílech většiny mistrů opéry comique (Monsignyho, Philidora, Isouarda, Gaveuxe, Méhula, Boieldieua, Thomase, Gevaerta, Adama…), aniž by představoval samostatný žánr – nanejvýš zdůrazňoval fraškovitý element v díle jinak jednoznačně spadajícím do žánru opéra comique. V první polovině 19. století se jako „opéra bouffon“ občas označoval též komický operní vaudeville, tj. dramatické dílo podložené nepůvodní hudbou převzatou z jiných děl.
Offenbachovi současníci Pojem „opéra bouffe“ používali běžně i jiní současníci (a konkurenti) Jacquese Offenbacha, a to i dříve než on a často s jinou uměleckou představou o tomto žánru. Hervé, považovaný tradičně za spoluzakladatele operetního žánru s Offenbachem, použil tento pojem pro svou aktovku Femme à vendre (Žena na prodej) již roku 1856, tedy dva roky před Orfeem v podsvětí a čtyři roky před Barkoufem. V padesátých letech se jednalo o jen o ojedinělý výskyt, jedno z fantazijních žánrových označení, v nichž Hervé projevoval velkou vynalézavost, ale od poloviny 60. let 19. století – od Offenbachových triumfů v tomto novém žánru – používal Hervé označení opéra bouffe pravidelně a v zásadě ve stejném smyslu jako Offenbach.
Od roku 1856 však používal stejný pojem i Émile Jonas, který Offenbachovo vymezení pro sebe nepřijal: například z jeho dvanácti děl značených jako „opéra bouffe“ je sedm jednoaktovek, tedy mimo Offenbachovu definici; totéž lze (při menším počtu děl) říci i o Léu Delibesovi. Skladatel Charles Lecocq, který slavil hlavní úspěchy v 70. letech 19. století, používal pojem „opéra bouffe“ poměrně často, ale žádný zásadní rozdíl mezi ním a „operetou“ nečiní. Naopak za vrchol „pooffenbachovské“ opéry bouffe (byť uvedené ještě za Offenbachova života) lze považovat ojedinělé dílo Emmanuela Chabriera L'Étoile (Hvězda) z roku 1877, které se pojetím i kvalitou libreta i hudby řadí k dílům zakladatele tohoto žánru.
Opéra bouffe po Offenbachovi Na přelomu 70. a 80. let 19. století – kolem doby Offenbachovy smrti – začal pojem „opéra bouffe“ pomalu vycházet z užívání. Skladatelé většinou volili mezi pojmem „opereta“ pro hudebně méně ambiciózní a pojmem „opéra comique“ pro náročnější projekty. Souvisí to i s tematickým a funkčním vývojem žánru operety (v širokém smyslu) od satirického a kritického zrcadla společnosti a její morálky, jehož parodické prvky, politické jinotaje i erotické výstřelky mířily na vzdělané velkoměstské obecenstvo, k mravnostně umírněné, často sentimentální a politicky konformní nenáročné zábavě pro tzv. lidové vrstvy. Je příznačné, že řada z nové generace populárních autorů (Edmond Audran, Victor Roger, Léon Vasseur, Gaston Serpette, Louis Varney…) použila pojem „opéra bouffe“ jen na začátku své dráhy a brzy od něj upustila. Na počátku 20. století jej soustavně používal již jen Claude Terrasse, který se vědomě snažil pokračovat v offenbachovské tradici.
V průběhu 20. století pak pojem „opéra bouffe“ několikrát použili francouzští skladatelé „pro označení děl bufózní povahy, avšak obsahující kvalitní hudbu, s mluvenými dialogy i bez nich“ (Laroussův hudební slovník). Mezi ně patří například Manuel Rosenthal a Albert Roussel, několik děl tohoto žánru napsal i Claude Arrieu, nejznámější je zřejmě opéra bouffe Francise Poulenca Les Mamelles de Tirésias (Prsy Tirésiovy) z roku 1947. Že žánr není zcela mrtev ani v současnosti, dokazuje například opéra bouffe Georgese Aperghise Les Boulingrin (Boulingrinovi), kterou v roce 2010 uvedla Opéra-Comique.
Opéra bouffe mimo Francii http://www.www.dutempsdescerisesauxfeuillesmortes.net/fiches_bio/herve/herve.htm
Výběrový seznam opéra bouffe Albert Grisar: Gille ravisseur, 1848 François-Auguste Gevaert: La comédie à la ville, 1849 (opéra bouffon) Georgette ou Le Moulin de Fontenoy, 1853 Hervé: Femme à vendre, 1856 Les Chevaliers de la table ronde, 1866 Les Métamorphoses de Tartempion, 1867 L'Œil Crevé, 1867 Trombolino, 1868 Chilpéric, 1869 Le Petit Faust, 1869 Les Turcs, 1869 Aladdin II, or An old lamp in a new light, 1870 Le Trône d'Écosse, 1871 La Veuve de Malabar, 1873 Alice de Nevers, 1875 La Belle Poule, 1875 Estelle et Némourin, 1876 La Marquise des rues, 1879 Panurge, 1879 Le Voyage en Amérique, 1880 La Mère des compagnons, 1880 Le Vertigo, 1883 Fla-Fla, 1886 Bacchanale, 1892 Le Cabinet Piperlin, 1897 Émile Jonas: La Parade, 1856 Le Roi boit, 1857 Job et son chien, 1863 Le Manoir des Larenardière, 1864 Avant la noce, 1865 Les Deux Arlequins, 1865 Le Canard à trois becs, 1869 Désiré, Sire de Champigny, 1869 Cinderella the Younger, 1871 La Bonne aventure, 1882 Estelle et Némourin, 1882 Le Premier baiser, 1883 Jacques Offenbach Orphée aux Enfers, 1858 (opéra-bouffon) Geneviève de Brabant, 1859 (opéra-bouffon) Barkouf, 1860 Le Pont des Soupirs, 1861 Le Roman comique, 1861 Le Voyage de M. Dunanan père et fils, 1862 Les Bavards, 1863 Les Géorgiennes, 1864 La Belle Hélène, 1864 Barbe-Bleue, 1866 La Vie parisienne, 1866 La Grande-Duchesse de Gérolstein, 1867 Le Château à Toto, 1868 L'Île de Tulipatan, 1868 La Périchole, 1868 La Diva, 1869 La Princesse de Trébizonde, 1869 Les Brigands, 1869 Boule-de-Neige, 1871 Le Roi Carotte, 1872 Les Braconniers, 1873 Madame l'Archiduc, 1874 Whittington, 1874 La Boulangère a des écus, 1875 La Boîte au lait, 1876 Le Docteur Ox, 1877 La Foire Saint-Laurent, 1877 Maître Péronilla, 1878 La Marocaine, 1879 Eugène Gautier: Schabaham II, 1858 Léo Delibes: L'Omelette à la Follenbuche, 1859 Le Bœuf Apis, 1865 Le Cour du roi Pétaud, 1869 Georges Bizet, Émile Jonas, Isodore Legouix, Léo Delibes: Malbrough s'en va-t-en guerre, 1867 Józef kníže Poniatowski de Monterotondo: Au travers du mur, 1861 Isidore Legouix: Le Lion de Saint-Marc, 1864 Le Vengeur, 1868 Les Dernières Grisettes. 1874 Jules Costé: Les Horreurs de la guerre, 1868 Charles Lecocq: L'Amour et son carquois, 1868 Fleur de Thé, 1868 Le Rajah de Mysore, 1869 Le Beau Dunois, 1870 Le Testament de M. de Crac, 1871 Les Cent vierges, 1872 Giroflé-Girofla, 1874 La Petite Mariée, 1875 La Marjolaine, 1877 Le Jour et la Nuit, 1881 La Princesse de Canaries, 1883 La Vie mondaine, 1885 Les Grenadiers de Mont-Cornette, 1887 Laurent de Rillé: Le Petit Poucet, 1868 Henry Litolff: La Boîte de Pandore, 1871 Léon Vasseur: Le Timbale d'argent, 1872 Le Roi d'Yvetot, 1873 Charles Grisart: La Quenouille de verre, 1873 Le Pont d'Avignon, 1878 Paul Lacôme: La Dot mal placée, 1873 Les Saturnales, 1887 Gaston Serpette: La Branche cassée, 1874 Emmanuel Chabrier: L'Étoile, 1877 Edmond Audran: Le Grand Mogol, 1877 Henri Perry-Biagioli: Le Croix de l'alcade, 1878 Louis Varney La Reine des Halles, 1881 La Japonaise, 1888 Francis Chassaigne: Le droit d'aînesse, 1883 Victor Roger: Josephine vendue par ses sœurs, 1886 Edmond Waucampt: Les Deux Flacons, 1900 Claude Terrasse: La Petite Femme de Loth, 1900 Les Travaux d'Hercule, 1901 Aux temps des croisades, 1901 Chonchette, 1902 La Fiancée du scaphandrier,1902 Monsieur de la Palisse, 1904 Le Sire de Vergy, 1903 Pantagruel, 1911 Georges Jean Pfeiffer: Le Légataire universel, 1901 Ernest Boulanger: Don Mucarade, 1902 Charles Cuvillier: Le Rendez-vous strasbourgeois, 1908 La Reine joyeuse / La reine s'amuse (The Naughty Princess), 1912 (1920) Manuel Rosenthal: Rayon des soieries, 1926–1928, premiéra 1930 Albert Roussel: Le Testament de la tante Caroline, 1932–1933, premiéra 1936 Claude Arrieu Cadet Roussel, 1938–1939, premiéra 1953 La Princesse de Babylone, 1953–1955, premiéra 1960 La Cabine téléphoniquee, 1959 Un clavier pour un autre, 1971 Francis Poulenc: Les Mamelles de Tirésias, 1947 Georges Aperghis: Les Boulingrin, 2010
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Opera