Finsko, plným názvem Finská republika, je severský stát v severní Evropě. Na severozápadě sousedí se Švédskem, na severu s Norskem a na východě s Ruskem, na západě s Botnickým zálivem a na jihu s Finským zálivem oproti Estonsku. Většinu krajiny tvoří rovinatá tajga a v ní více než 180 000 jezer a charakteristické nízké kopce; podnebí se pohybuje od vlhkého kontinentálního na jihu po boreální na severu. Finsko se dělí na 19 provincií, na ploše asi 338 000 km² žije 5,6 mil. obyvatel; je osmou největší zemí v Evropě a nejřidčeji osídlenou zemí v Evropské unii. Její hlavní a největší město jsou Helsinky, mezi další významná města patří Tampere, Turku a Oulu. Převážnou většinu obyvatelstva tvoří etničtí Finové. Laponsko na severu země je tradiční místo života Sámů. Úředními jazyky jsou finština a švédština; celkem 84,9 % obyvatel hovoří prvním z nich jako svým mateřským jazykem a 5,1 % druhým.
Finsko bylo poprvé osídleno po poslední době ledové asi 9000 let př. n. l. Během doby kamenné vznikly různé kultury, které se vyznačovaly různými styly keramiky. V době bronzové a železné došlo ke kontaktům s dalšími kulturami ve Fennoskandinávii a v Pobaltí. Od konce 13. století se Finsko v důsledku severních křížových výprav stalo součástí Švédska. V roce 1809 bylo Finsko v důsledku finské války odtrženo od Švédska a stalo se autonomním velkoknížectvím v rámci Ruského impéria. V tomto období došlo k rozkvětu finského umění a začalo se prosazovat hnutí za nezávislost. V roce 1906 se Finsko stalo prvním územím v Evropě, kde bylo uděleno všeobecné volební právo, a prvním na světě, které dalo všem dospělým občanům právo kandidovat do veřejných funkcí.
Po ruské revoluci v roce 1917 vyhlásilo Finsko nezávislost. Následujícího roku proběhla ve Finsku občanská válka, z níž vyšli vítězně Bílí. Status Finska jako republiky byl potvrzen v roce 1919. Během druhé světové války bojovalo Finsko proti Sovětskému svazu v zimní válce a pokračovací válce a později proti nacistickému Německu v laponské válce. V důsledku toho ztratilo část svého území ve prospěch Sovětského svazu, ale zachovalo si nezávislost a demokracii. Finsko zůstalo až do 50. let 20. století převážně zemědělskou zemí. Po druhé světové válce se rychle industrializovalo a vybudovalo vyspělou ekonomiku, to zemi umožnilo dosáhnout celkové prosperity a vysokého příjmu na obyvatele. Během studené války Finsko oficiálně zastávalo politiku neutrality. Následně se v roce 1995 stalo členem Evropské unie, v roce 1999 eurozóny a po ruské invazi na Ukrajinu vstoupilo v roce 2023 do Severoatlantické aliance.
Finsko je unitární parlamentní republika s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Je vysoce rozvinutou zemí, v indexu lidského rozvoje je na 12. místě. Finsko vybudovalo vyspělou ekonomiku se sociálním státem postaveným na severském modelu sociálního zabezpečení. Země dosahuje špičkových výsledků v národních ukazatelích výkonnosti, včetně vzdělávání, hospodářské konkurenceschopnosti, občanských svobod, kvality života a lidského rozvoje. Finsko je členem řady mezinárodních organizací, např. Evropské unie, eurozóny, schengenského prostoru, Severské rady, Severoatlantické aliance, a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
Název Za nejranější písemnou podobu jména Finsko jsou považovány tři runové kameny. Dva byly nalezeny ve švédské provincii Uppland a je na nich nápis finlonti (U 582). Třetí byl nalezen na Gotlandu. Je na něm nápis finlandi (G 319) a je datován až do 13. století. Jméno lze považovat za příbuzné s názvem kmene Finns, který je zmíněn poprvé v datové době v roce 98 n. l. (sporný význam).
V češtině se pro Finsko též používal název Čuchonsko.
Suomi Jméno Suomi (finský název Finska) má nejistý původ, ale kandidátem na původ je protobaltské slovo *źemē, které znamená „země“. Kromě jazyků blízkých k finštině (baltofinské jazyky) se tento název používá také v baltských jazycích lotyštině a litevštině. Alternativně bylo navrženo indoevropské slovo *gʰm-on „muž“ (srov. gótské guma, latinské homo), která byla vypůjčeno jako *ćoma. Slovo původně odkazovalo pouze na historickou provincii Finsko a později na severní pobřeží Finského zálivu, přičemž severní regiony, jako je Ostrobothnia, byly až do pozdějšího období vyloučeny. Dřívější teorie navrhovaly odvození od suomaa (slatiništní půda) nebo suoniemi (slatiništní mys), ale tyto jsou nyní považovány za zastaralé. Někteří vědci navrhli společnou etymologii se slovem saame (Sámové, fino-ugriští lidé z Laponska) a Häme (provincie ve vnitrozemí), ale tato teorie je nejistá.kotikielenseura.fi, SUOMI (TTAVIA ETYMOLOGIOITA).
Nejstarší dochovalé použití slova Suomi je z roku 811 v královských letopisech Annales regni Francorum, kde je použito jako jméno osoby spojené s mírovou smlouvou.
Pojetí V nejstarších historických pramenech z 12. a 13. století se termín Finsko týká pobřežní oblasti kolem Turku od Perniö po Uusikaupunki. Tato oblast se později stala známá jako vlastní Finsko, na rozdíl od názvu země Finsko. Finsko se stalo běžným názvem pro celou zemi ve staletém procesu, který začal, když katolická církev zřídila v Nousiainenu, v severní části provincie Suomi, misionářskou diecézi možná někdy už ve 12. století.
Zpustošení Finska během severní války (1714–1721) a během rusko-švédské války (1741–1743) způsobila, že Švédsko začalo klást velký důraz na obranu své východní poloviny před Ruskem. Tyto zkušenosti z 18. století vytvořily pocit sdíleného osudu, který ve spojení s jedinečným finským jazykem vedl k přijetí rozšířeného pojetí Finska.
Historie
Prehistorie náhled|Artefakt z doby kamenné nalezený nedaleko Kiuruvesi|265x265pixelů Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli především lovci.
Okolo roku 5000 př. n. l. došlo k výraznějšímu oteplení a zvlhčení, což vedlo k rozvoji sídlišť. Zároveň se ve Finsku objevilo spolu s kulturou hřebenové keramiky hrnčířství. Existenci čilého výměnného systému dokládají nálezy osinku a mastku z východního Finska, křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie.
Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky. vlevo|náhled|Obydlí z doby kamenné, Oulu Příchod kultury šňůrové keramiky (také kultura sekeromlatů) do jižního Finska mezi lety 3200 až 2500 př. n. l. se považuje za počátek zemědělství. Přesto lov a rybolov zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země, kde se i nadále vyskytovala kultura hřebenové keramiky. První známky zemědělství pocházejí z období asi 2300 př. n. l. Výrazná změna v kultuře svědčí o příchodu nového obyvatelstva, pravděpodobně z Pobaltí, které se stalo vyšší vrstvou a zřejmě i významně ovlivnilo místní jazyk.
Doba bronzová (1500 – 500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. – 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím. Kolem roku 500 př. n. l. se ve Finsku výrazně ochladilo, což vedlo ke značnému úbytku obyvatelstva. Opětovný rozmach přišel až s římskou dobou železnou po roce 50, která byla dříve spojována s příchodem Finů, na základě lingvistických teorií. Novější archeologické nálezy ale tuto hypotézu nijak nepotvrzují. Na konci doby železné žilo ve Finsku asi 50 000 lidí. náhled|Severní Evropa roku 814 Nejstarší písemná zmínka o Finsku se nalézá v Tacitově díle Germania, které bylo napsáno okolo roku 100. Popis kočovného národa Fenni ale neodpovídá tehdejším Finům, protože ti již byli usedlými zemědělci. Zřejmě se jednalo o popis Laponců.
Nálezy bohatě vybavených pohřebišť, většinou zbraněmi, napovídají, že vládnoucí elita zde existovala už od 3. století. Nicméně centralizovaná společnost se zde během této doby nevyvinula. Alandy se nejpozději od 6. století staly zcela švédské. Styky Finů se Švédskem, čili Vikingy, byly v této době běžné, Vikingové zde byli známí jak díky svým obchodům, tak loupení, přesto neexistuje důkaz o tom, že by ve Finsku, kromě Aland, vznikly v raném středověku skandinávské osady.
Švédská nadvláda
vlevo|náhled|Jindřich Uppsalský Téměř sedmisetletá příslušnost Finska ke Švédskému království je tradičně spojována až s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství, v němž klíčovou roli sehrál původem Angličan Jindřich Uppsalský, pravděpodobně vyslaný švédským králem. Podle archeologických záznamů ale bylo mezi finskými pohany několik křesťanů již předtím. Švédové podnikli ve 12. a 13. století celkem tři křížové výpravy do Finska, které měly za následek christianizaci Finů a švédskou kolonizaci Finska. Švédskou vládu ve Finsku se podařilo stabilizovat jarlu Birgerovi po křížové výpravě, která se většinou datuje do roku 1238 nebo 1249. Novgorod naopak získal moc nad Karélií. Vznikla tak na východě Finska i hranice mezi katolickou a pravoslavnou sférou vlivu. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve kterém se opisovala jen náboženská literatura.náhled|Mikael Agricola|236x236pixelůOkolo roku 1249 do Finska přišel dominikánský řád a získal zde značný vliv. V jihozápadní části země se původní osídlení vyvinulo v první město – Turku, které se záhy stalo jedním z největších měst ve Švédském království. Bydleli v něm z velké části němečtí obchodníci a řemeslníci. Zbytek Finska byl urbanizován jen velmi málo. Biskupství v Turku bylo založeno během 13. století. Mělo velkou roli, biskup z Turku byl považován za nejmocnějšího muže v zemi a navíc to byl obvykle Fin. Bývala to také často významná osobnost intelektuální a literární, například turkuský biskup Mikael Olai Agricola přeložil roku 1551 do finštiny Nový zákon.
Během 12. a 13. století obsadil velký počet švédských osadníků jižní a severozápadní pobřeží Finska. V těchto regionech se ještě dnes běžně mluví švédsky. Roku 1362 byli zástupci Finska poprvé povoláni, aby se zúčastnili voleb švédského krále. Finsko bylo ale také zataženo do vnitřních švédských potyček. Během 80. let 14. století se sem ze skandinávské části Švédska přenesla občanská válka. Jejím vítězem se stala královna Markéta I. Dánská, která roku 1389 svedla na 130 let pod jednu vládu Dánsko, Švédsko a Norsko (Kalmarská unie). Finsko bylo několikrát zataženo do pokusů Švédů tuto unii opustit. Obecně ale Finsko během 15. století relativně prosperovalo, populace rostla a ekonomika se zlepšovala. vlevo|náhled|Válka palic