René Descartes (lat. Renatus Cartesius) (31. března 1596 La Haye, dnes Descartes, poblíž Tours – 11. února 1650, Stockholm) byl francouzský filosof, matematik a fyzik. Je považován za zakladatele moderní filozofie a zároveň za klíčovou postavu tzv. vědecké revoluce založené na mechanistickém výkladu přírody. Jako první výslovně formuloval zásady vědecké metody, významně se podílel na rozvoji matematiky a fyziky, na vytvoření číselné reprezentace geometrických objektů známé jako kartézská soustava souřadnic, na vzniku analytické geometrie (spojení geometrie a algebry) a na matematizaci optiky. Základním Descartovým východiskem, formulovaným zejména v jeho práci Rozprava o metodě, je metodická skepse, soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání. Tímto odvážným myšlenkovým krokem dokázal podstatně změnit evropské myšlení a stát se zakladatelem moderní kritické epistemologie, novověké racionalistické filosofie založené na sebejistotě myslícího subjektu („cogito ergo sum“) a analytické metody moderní vědy, která umožnila vědu jako kolektivní dílo. Descartes ovšem odmítl běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užíval jen proto, aby se dobral pravdy. Naproti tomu v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté. zdůrazňoval.Principia I. 3. Ačkoli je pilířem moderního racionalismu, nebyl ateistou, svůj přístup k božství vyložil ve své knize Meditace o první filosofii. Velkou část života prožil v Nizozemsku, kde tak spoluvytvářel tzv. nizozemský zlatý věk. Psal ovšem francouzsky a latinsky.
Jméno Descartes (výslovnost [dekárt]), 2. pád Descartesa, Descartese nebo Descarta čteno [dekarta]. Jméno lze vykládat jako des Cartes „z Cartes“ (množné číslo), ze kterého příponou přídavného jména vzniklo latinské Cartesius, francouzské cartésien a české kartézský, přídavná jména označující Descartesovo učení.
Život Descartes se narodil ve vzdělané šlechtické rodině 31. března 1596 v La Haye, dnes Descartes, asi 40 km jižně od Tours. Jeho matka Jeanne Brochardová zemřela krátce po porodu, a proto se neočekávalo, že chlapec přežije. Jeho otec Joachim byl radou soudu („parlamentu“) v Rennes. Nadaného, ale neduživého chlapce vychovávala jeho babička a prastrýc. Ačkoli rodina Descartů byla římskokatolická, oblast Poitou, kde vyrůstal, byla ovládána protestantskými hugenoty.
V letech 1604 až 1612 studoval na jezuitské univerzitě v La Flèche (Collège Royal Henry-Le-Grand), kde se mu dostalo informací o Galileově systému, ale zejména důkladného vzdělání ve scholastické filosofii, matematice i ve vědách. V Rozpravě o metodě sice o užitečnosti tohoto vzdělání pochyboval, v dopise však později svému příteli tuto univerzitu vřele doporučuje.Dopis z 12. září 1639 Na jezuitské univerzitě promoval roku 1614. V letech 1615–1616 studoval, na otcovo přání, práva na univerzitě v Poitiers. Získal zde titul bakaláře. Poté odešel do Paříže, kde psal různá pojednání (o šermu, o hudbě). Protože chtěl poznat svět, odjel do Holandska, kde se seznámil s fyzikem Beeckmanem, s nímž si pak dlouho dopisoval. Lákala ho kariéra profesionálního vojáka, proto roku 1617 vstoupil do vojska Mořice Oranžského, roku 1619 pak bavorského kurfiřta Maxmiliána I. Bavorského. Existuje teorie, že se zúčastnil i bitvy na Bílé hoře proti vojskům českých protestantských stavů v roce 1620, která však bývá též často zpochybňována. 16. listopadu 1619 měl blízko německého Ulmu tři sny, možná i vidění, o nichž si poznamenal, že v nich „našel základy úžasné vědy“. Sny měly i náboženský obsah a Descartes v důsledku učinil slib, že vykoná pouť do italského Loreta.Cogitationes privatae. Podle některých badatelů minimálně jeden z těchto intenzivních snových zážitků mohl být způsoben syndromem explodující hlavy.
Dobře zpeněžil a uložil zděděný majetek, takže byl nezávislý a mohl se věnovat svým zálibám a cestování po celé západní Evropě. V Paříži se seznámil s Otcem Mersennem, významným matematikem a všestranným učencem, který vedl obsáhlou korespondenci se současnými vědci (Pascal, Pierre de Fermat, Torricelli a další); z této skupiny později vznikla Královská akademie. Také Descartes vedl svoji korespondenci hlavně s Mersennem a jak víme z Beeckmanových zápisů, psal o algebře a kuželosečkách; kolem roku 1628 vznikla i jeho Pravidla (Regulae ad directionem ingenii).
Roku 1627 mu papežský legát kardinál Bérulle uložil, aby se věnoval filosofii. Descartes tedy hledal samotu, kde by ho nikdo nerušil, nejprve v Bretagni a od roku 1629 v Holandsku, kde se věnoval matematice a zkoumání živých organismů a asistoval také u řady pitev. Tak vznikl spis O světě a Pojednání o člověku i řada dalších, které se zachovaly jen v Leibnizových výpiscích. Po odsouzení Galileově (1633) se vrací k filosofii, píše a vydává svá nejznámější díla: Rozprava o metodě, Geometrie a Optika (1637), Meditace o první filosofii (1641) a Principy filosofie (1644).
Roku 1635 měl s hospodyní Helenou dcerku Francine, která však už v pěti letech zemřela a způsobila mu „největší zármutek života“. V roce 1638 také četl Komenského Pansofii. Posuzoval ji zprvu příznivě, ale nakonec odmítl. Roku 1641 vydal Odpovědi na Hobbesovy námitky proti Meditacím, rok poté se v Leidenu setkal s Komenským. Dalšího roku s Alžbětou, nejstarší dcerou Fridricha Falckého, s níž si pak dlouho dopisoval.Dopisy Alžbětě Falcké.
Roku 1646 napsal Mersennovi: „Od nynějška už nemohu číst žádné knihy, leda dopisy přátel. Nemíchám se také do vědy, leda pro vlastní poučení.“ O rok později se přesto v Paříži setkal s Pascalem a navrhl mu pokusy s atmosférickým tlakem. V roce 1649 odjel na pozvání královny Kristiny, která se už dlouho zajímala o jeho filosofii, do Stockholmu. Schůzky s ní se ale konaly brzo ráno a z tuhé zimy Descartes dostal zápal plic, na jehož následky 11. února 1650 zemřel. Podle některých spekulací byl otráven katolickým knězem, který se obával, že by Descartův vliv mohl zhatit očekávanou konverzi královny Kristiny ke katolicismu. V roce 1667 byly jeho ostatky převezeny do Paříže a od roku 1819 jsou pohřbeny v kostele Saint-Germain-des-Prés.
Katolická církev zařadila Descartovy spisy na Index zakázaných knih; dekretem Svatého oficia ze dne 10. října 1663 byla na Index zařazena práce Meditationes de prima philosophia a dekrety Svatého oficia ze dne 20. listopadu 1663 a ze dne 22. května 1720 další filozofické spisy.Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 73–74; u některých spisů je doložka „donec corrigantur", tj. „dokud nebudou opraveny".]
Descartovo myšlení náhled|První vydání Meditationes de prima philosophia z roku 1641 Descartovo myšlení – filosofické i vědecké – je hluboce poznamenáno neklidem a nejistotami jeho doby. Reformace a náboženské války ve Francii, v Anglii a v celé Evropě podryly středověkou důvěru nejen v Boží zjevení, v bibli, ale i v možnosti lidského poznání a rozumu. Koperník a Galilei ukázali, že běžné smyslové jistoty – například pevná, nehybná Země pod nohama – neplatí. Descarta silně ovlivnila skepse Montaigneova, rozpad scholastické filosofie a stoické myšlenky. Celé jeho životní úsilí je usilovným hledáním pevných jistot, nejprve matematických, později i filosofických: Descartovo řešení spočívá v radikální skepsi, metodickém zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat – a právě tam najde pevnou půdu v sebejistotě myslící duše či subjektu.
„Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zjistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je – vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů. A pochybovat musím rovněž o tom, co se zdá být vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je možné, že náš lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl.“Principy, I.5
„Když jsme tedy takto zpochybnili všechno, o čem můžeme nějak pochybovat, a dokonce předstírali, že to není pravda, můžeme předpokládat, že není Bůh, ani nebe, ani tělesa; že sami nemáme ruce ani nohy ani celé tělo. Nemůžeme však předpokládat, že nejsme my sami, kteří to myslíme. Nelze tvrdit, že by to, co myslí, v té chvíli, kdy to myslí, neexistovalo. Takže tato myšlenka: Myslím, tedy jsem (latinsky „Ego cogito, ergo sum“), je ze všech první a nejjistější, jaká každému řádně filosofujícímu přijde.“ Principy, I. odst. 7. Srv. též Meditace II. 9. a Rozprava IV.
Podobnou myšlenku, „Pochybuji, tedy jsem“, napsal už sv. Augustin, dále ji však nerozvedl. Descartova pochybnost ovšem není samoúčelná a slouží jen k nalezení jisté pravdy.„…rozhodl jsem se předstírat, že všechno, co mi kdy přišlo na mysl, není o nic pravdivější než iluze mých snů.“ Rozprava IV. 1. „Myslím, tedy jsem“ je první neotřesitelná jistota v radikálním pochybování. Vše by mohl být klam, může se zpochybnit všechno, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuje. „V této jistotě mám zároveň kritérium a vzor pravdy. Vše, co poznávám stejně bezprostředně, stejně jasně a zřetelně jako tuto větu, musí být tedy stejně jisté. Podaří-li se objevit ještě něco, co by bylo právě tak jisté, učiníme další krok k budování opravdové filosofie.“Cit. dle H. J. Störig, Malé dějiny filosofie. Praha: Zvon 1996. Str. 229.
Jako další jistotu objevuje, že má v sobě ideu Boha jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti. Tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, neboť konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti. Tento druhý krok můžeme označit jako ontologický důkaz existence Boha.
V dalším kroku získává jistotu o realitě smyslového světa: „K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný Bůh klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud.“Cit. dle H. J. Störig, Malé dějiny filosofie. Praha: Zvon 1996. Str. 230.
Metoda Jedním z nejdůležitějších Descartových výkonů je pokus o formulaci spolehlivé a zcela obecné analytické metody poznání. Na rozdíl od starší tradice, kde každý autor začínal znovu (i když se přitom odvolával na své předchůdce), analytická metoda rozložení problému na co nejjednodušší kroky, které lze spolehlivě vyřešit, dovoluje, aby jedni mohli bez obav stavět na výsledcích druhých. Je to právě tato vědecká metoda, která učinila z vědy kolektivní dílo tisíců a tak umožnila její nevídaný rozvoj.
Svoji metodu, kterou odvodil ze zkušenosti s geometrickými důkazy, formuloval Descartes dvakrát: poprvé v (nedokončených) Pravidlech pro řízení intelektu (Regulae), podruhé stručněji v Rozpravě:Rozprava II., odst. 7. Přijímat jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat. Každý problém rozdělit na co nejjednodušší části, které lze bezpečně poznat. Postupovat od jednoduchého ke složitému v pořadí. Sestavit úplné seznamy a obecné přehledy, aby bylo jisté, že jsme na nic nezapomněli. Descartes je přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze takto rozložit na „dlouhé řetězce“ jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení. “Každá pravda, kterou jsem objevil, byla pravidlem, jež mi pomáhalo nalézat další.“Rozprava II. odst. 12.
Descartův ontologický model náhled|upright=0.7|Jeho hrob v Chapelle Saint-Benoît, Saint-Germain-des-Prés (Paříž) Descartes rozlišuje Boha jakožto nekonečnou a nestvořenou substanci, a vedle něho jen dvě substance stvořené: