Českobratrská církev evangelická (běžně jen evangelická církev, ve zkratce ČCE) je křesťanská církev působící na území České republiky, která přímo navazuje na odkaz světové i české reformace. Vznikla v roce 1918 spojením dvou evangelických církví povolených tolerančním patentem roku 1781. Její členové jsou běžně označováni jako evangelíci, případně českobratrští evangelíci a také čeští bratři.

Církev v roce 2024 evidovala 57 256 členů ve 236 společenstvích (tzv. farních sborech), v nichž slouží více než 200 farářů a farářek (bez započtení kazatelských stanic a výpomocných kazatelů). Ve sčítání lidu roku 2021 se k ní výslovně přihlásilo 32 577 osob. Je dlouhodobě největší protestantskou církví v zemi a zároveň třetí největší církví po římskokatolické a pravoslavné církvi.

Charitativní činnost církev koordinuje prostřednictvím Diakonie Českobratrské církve evangelické, která je jedním z nejvýznamnějších poskytovatelů sociálních služeb v republice. Evangelická církev je zřizovatelem několika církevních škol a udržuje úzké vztahy s Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Při církvi dále funguje nakladatelství Kalich a hlavním církevním periodikem je časopis Český bratr.

Historie náhled|Někdejší synodní senior Joel Ruml vlevo|náhled|Generální sněm, Obecní dům, 1918 Církev navazuje na tradice církve evangelické augsburského (luterského) i helvetského (reformovaného) vyznání. Augsburské i helvetské církve byly v českých zemích jediné dvě protestantské církve povolené Tolerančním patentem císaře Josefa II. z roku 1781. Požadavky unie evangelických sborů obou vyznání se silně ozvaly již v souvislosti s revolucí roku 1848. O jejich sjednocení „v jednu Českobratrskou církev“ usiloval především reformovaný farář Bedřich Vilém Košut. Tyto snahy narážely na konfesionální rozdíly mezi oběma církvemi i na odpor německojazyčných evangelíků (především luterského vyznání) a vídeňské vlády. Ke sloučení českých sborů tak nakonec došlo až po vyhlášení Československé republiky, a to svobodným rozhodnutím zástupců všech českých sborů na generálním sněmu v prosinci 1918. Nově vzniklá unie kromě svých augsburských a helvetských tradic sama sebe chápala i jako pokračovatelku tradice české reformace, husitského hnutí, církve podobojí i Jednoty bratrské. Svým dnešním názvem Českobratrská církev evangelická programově naznačuje svou návaznost na první (domácí) i druhou (světovou) reformaci, tak i to, že za své pravidlo víry a života uznává evangelium Ježíše Krista, dosvědčované v Písmu Starého i Nového zákona.

Teologie a náboženský profil Profil Českobratrské církve evangelické určují její luterské a kalvínské kořeny spolu s tradicí české reformace. Neprofilovala se jako národní církev, i když výrazně souzněla s českým vlastenectvím a demokratickými ideály první československé republiky. Při svém vzniku se přihlásila k České konfesi z roku 1575 a k Bratrské konfesi z roku 1662. Roku 1947 svou příslušnost k luterské a kalvínské tradici potvrdila tím, že se oficiálně přihlásila i k Augsburské konfesi z roku 1530 a Druhé helvetské konfesi z roku 1566. Ačkoliv v nové církvi výrazně převládaly kalvínské sbory, konfesní rozdíly nikdy nevyvolávaly větší problémy.

Obě evangelické církve před rokem 1918 byly prodchnuty liberální teologií, ale silný vliv si ve sjednocené církvi po první světové válce získávala i dialektická teologie Karla Bartha. Dalším silným vlivem se po druhé světové válce stala civilní interpretace evangelia německého luterského teologa Dietricha Bonhoeffera. Tato myšlenka rezonovala i v Českobratrské církvi evangelické v neoficiálním a komunistickým režimem potlačovaném hnutí Nová orientace, které vzniklo na konci padesátých let a poskytlo teologické východisko i politickému disentu uprostřed církve v dalších desetiletích. K liberální orientaci se církev přihlásila roku 1953 umožněním ordinace žen i pokusy o dialog s marxistickou filosofií v šedesátých letech. Představitelé církve se pak výrazně angažovali v „obrodném procesu“ druhé poloviny šedesátých let a synod pak jednoznačně odmítl invazi vojsk Varšavské smlouvy. Řada členů církve, duchovních i teologů se pak angažovala v odporu vůči normalizaci i v činnosti Charty 77.

V církvi vždy existovaly i probuzenecky laděné směry. Již za první republiky vznikl spolek Snaha, který v reakci na náboženskou vlažnost liberálního protestantismu usiloval o prohloubení zbožnosti uvnitř Českobratrské církve evangelické i mimo ni. Na sklonku komunistického režimu v církvi sílilo i evangelikální hnutí, spojené především s působením vikáře Dana Drápala v pražském sboru Na Maninách, ale tato skupina se po roce 1989 s českobratrskou církví rozešla a vytvořila samostatnou církev Křesťanská společenství.

Českobratrská církev dodnes prakticky uplatňuje věroučnou i liturgickou různorodost a demokratický charakter církevního provozu. To z ní činí jednu z nejliberálněji orientovaných českých církví. V mezinárodním srovnání se tak řadí k dominantnímu „mainstreamovému“ protestantismu.

Život církve

Věřící Rok Českobratrští evangelíci v Česku dle sčítání lidu 1921 231 199 2,31 % 1930 290 994 2,73 % 1950 401 729 4,52 % 1991 203 996 1,73 % 2001 117 212 1,15 % 2011 51 858 0,50 % 2021 32 577 0,31 % Při sčítání lidu se k Českobratrské církvi evangelické v roce 2001 hlásilo 117 212 obyvatel, o deset let později 51 936 obyvatel (vedle toho 8158 osob obecně k protestantství či evangelictví) a v roce 2021 pak 32 577 obyvatel (vedle toho 27 149 osob k protestantství či evangelictví bez udání konkrétní církve).

Postavení žen v církvi První synod církve v roce 1921 přijal Církevní zřízení, které obsahovalo mj. zásadu rovnosti mužů a žen. Na Husově bohoslovecké fakultě (dnešní Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy) studovaly ženy od roku 1922, mohly v církvi i kázat na základě licence ke kázání (jako první ji získala Růžena Nováková v roce 1925), ale ordinace žen schválena nebyla, i když o ní od 20. let 20. století probíhaly diskuse. Nakonec byla schválena 11. synodem v roce 1953, a to poměrem hlasů 79 pro, 1 proti a 1 se zdržel. První ordinované ženy byly hned čtyři, a to Jarmila Jeschkeová, Eva Nechutová (Peroutková), Antonie Slámová a Alena Šounová (Srnková), ordinaci vykonal synodní senior Viktor Hájek 13. prosince 1953 v Poděbradech. V roce 2003 se první žena dostala do funkce seniorky (tj. nejvyšší duchovní představitelky seniorátu), když byla do této funkce pro Pražský seniorát na konventu tohoto seniorátu zvolena Lýdia Mamulová. Ve funkci seniorky sloužily též farářky Ester Čašková (v Horáckém seniorátu v letech 2004–2007), Martina Šeráková Vlková (v Ústeckém seniorátu v letech 2013–2017) a Ludmila Míchalová Mikšíková (v Jihočeském seniorátu od roku 2025). Ve funkci seniorátní kurátorky, tj. nejvyšší laické představitelky seniorátu, působila jako první Naděje Mandysová (v Chrudimském seniorátu v letech 1985–1991), dále Zdena Skuhrová, Blanka Nová, Mahulena Čejková, Vlasta Erdingerová, Eva Skálová, Jana Brahová, Simeona Zikmundová, Eva Šťouračová, Noemi Batlová a Jana Uhlířová.

V synodní radě působila první žena, náměstkyně synodního kurátora Naděje Mandysová, od roku 1991, dále pak synodní kurátorky Lydie Roskovcová (1997–2003), Mahulena Čejková (2003–2009) a Lia Valková (2009–2015) a náměstkyně synodních kurátorů či kurátorek Eva Zadražilová (první žena ve dvou volebních obdobích synodní rady), Simona Kopecká a Jana Šarounová.

V současnosti (červenec 2023) slouží na sborech církve 57 farářek a 1 jáhenka, další ženy slouží jako kaplanky v armádě, na školách Evangelické akademie atp. Kurátorek jednotlivých sborů je 86, což je zhruba třetinové zastoupení.

Vztah k lidem s menšinovou sexuální orientací náhled|Interiér kostela U Jákobova žebříku, kde se od počátku své činnosti schází spolek Logos. Diskuse o vztahu k LGBT lidem probíhala v církvi od 80. let 20. století.https://e-cirkev.cz/spolu/ V roce 1989 vydal lékař a pozdější synodní kurátor církve Zdeněk Susa v církevním časopise Český bratr článek Rozhovor o homosexualitě, kde dokládá, že homosexualita je vrozená a mj. píše: „Těmto lidem je možno doporučit celoživotní pohlavní zdrženlivost, ale nelze ji tvrdě vyžadovat a odsuzovat ty, kteří jí nejsou schopni. Biblické zákazy homosexuálního chování nás k tomu neopravňují. Bůh přece netrestá postižené lidi za jejich postižení.“ Poté redakce otiskla i reakce na tento článek. V letech 1993–1994 vznikl spolek Logos, platforma pro věřící z komunity LGBT+, který se scházel v prostorách evangelického sboru v Praze-Kobylisích – v kostele U Jákobova žebříku. Spolek Logos také v roce 1994 inicioval zřízení gay linky pomoci na půdě SOS centra Střediska křesťanské pomoci Diakonie Českobratrské církve evangelické. V roce 1997 29. synod ČCE uložil na svém 3. zasedání synodní radě vytvořit pracovní skupinu pro otázky homosexuálních vztahů. V roce 2000 30. synod přijal usnesení „Synod prosí členy církve, aby s porozuměním přijímali spoluobčany s homosexuální orientací jako své bližní. Církev se chce nadále touto problematikou zabývat“. V již zmíněném kostele U Jákobova žebříku proběhlo 1. června 2002 historicky první požehnání homosexuálního partnerství v Česku (před vznikem zákona o registrovaném partnerství), páru požehnal místní farář Jiří Štorek a libeňský farář Ondřej Stehlík, v roce 2006 požehnala opět v kobyliském sboru místní farářka Simona Tesařová uzavřenému registrovanému partnerství, v roce 2010 žehnal farář Miloš Rejchrt při udílení registrovaného partnerství na Staroměstské radnici. Od té doby proběhla podobná požehnání i v dalších sborech Českobratrské církve evangelické.

náhled|Mikuláš Vymětal, celocírkevní farář pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené