Karpaty jsou rozsáhlé pásemné pohoří ve střední a jihovýchodní Evropě, součást alpsko-himálajského geologického systému. Vznikly v průběhu mladších třetihor, patří tedy k mladým evropským pohořím. Zasahují na území Rakouska, Česka, Slovenska, Maďarska, Polska, Ukrajiny, Rumunska a Srbska. Na severozápadě je Vídeňská pánev a Karnuntská brána oddělují od Alp, ze severu jsou lemovány Vněkarpatskými sníženinami, a na jižním konci, ve východním Srbsku, plynule přecházejí v Balkanidy. Vnější pásmo je tvořeno z flyšových příkrovů, centrální pásmo hlubinnými vyvřelinami a vápenci, vnitřní pak povrchovými vyvřelinami, pozůstatky třetihorního vulkanismu. Celková rozloha pohoří se uvádí přibližně 200–210 tisíc km², celá Karpatská oblast s přilehlými pánvemi, nížinami a pahorkatinami má pak asi 530 tisíc km². Délka karpatského oblouku počítaná od Bratislavy po Železná vrata je zhruba 1 450–1 500 km, šířka se pohybuje mezi 12 a 350 km. Nejvyšší bod Karpat je Gerlachovský štít ve slovenských Vysokých Tatrách s výškou 2 654 m n. m. Další oblasti vysokohorského charakteru se rozkládají v rumunských Jižních Karpatech s řetězcem masivů Retezat, Parâng, Fagaraš a Bucegi, které také přesahují 2 500 metrů; jinak má většina Karpat spíše ráz lesnatých středohor. Nad hranicí lesa se nachází asi 5 % rozlohy pohoří; části trvale nad sněžnou čarou ani ledovce zde nejsou.
Karpaty jsou jedním z nejvýznamnějších území divoké přírody v Evropě. Žije zde mimo jiné největší evropská populace medvěda hnědého, vlka, kamzíka a rysa, mnoho vzácných ptáků jako orel skalní či orel křiklavý a také více než třetina všech evropských druhů rostlin včetně mnoha endemitních a reliktních druhů. V Rumunsku se nachází druhá největší plocha pralesů v Evropě po Rusku, celkem 250 000 hektarů (65 %); většina z nich se nachází v Karpatech, přičemž Jižní Karpaty představují největší nefragmentovanou lesní oblast v Evropě. Nejvíce lesů tvoří podhorské bučiny a horské smrčiny. Míra odlesňování v důsledku nezákonné těžby dřeva je ovšem vysoká. Mimořádně druhově bohatá je v Karpatech náhradní vegetace luk, bělokarpatské louky v ČR drží dokonce světový rekord v absolutním počtu druhů na malé a střední ploše. V horách a jejich podhůřích vyvěrá mnoho termálních a minerálních vod, přičemž na Rumunsko připadá třetina všech těchto evropských vod.
V karpatské oblasti se stýkají vlivy mnoha národů, jazyků a kultur, projevující se podobným folklórem a tradicemi; charakteristická podoba pastevecké horské krajiny i mnoha místopisných názvů je spojena především s tzv. valašskou kolonizací ve středověku a raném novověku. Kromě přírodního bohatství se zde nachází i mnoho památek kulturních: na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO jsou zapsány původní bukové lesy Karpat, ale též lidové dřevěné chrámy polských, ukrajinských, rumunských a slovenských vesnic, opevněné vesnice Sedmihradska, pravoslavné kláštery v bývalé Rumunské Moldávii nebo unikátní jeskyně Slovenského ráje a krasu.
Název Pohoří se v moderní době nazývá Karpaty v češtině, polštině a slovenštině a Карпати (Karpaty) v ukrajinštině, Карпати/Karpati v srbštině, Carpați (čti [karpac]) v rumunštině, Карпаты v rusínštině, Karpaten v němčině a Kárpátok v maďarštině. Ačkoli toponymum (ve tvaru Karpates oros) zaznamenal Ptolemaios již ve 2. století našeho letopočtu, je moderní forma jména ve většině jazyků neologismem. Například jejich středověké uherské jméno bylo Havasok („Sněžné hory, Sněžníky“); ruské kroniky je označovaly jako „Maďarské hory“. Pozdější zdroje jako Dimitrie Cantemir a italský kronikář Giovanandrea Gromo označovaly pohoří jako „Transylvánské hory“, zatímco historik ze 17. století Constantin Cantacuzino přeložil název hor pro italsko-rumunský glosář jako „Rumunské hory“.
Jméno „Karpaty“ je úzce spjato se starými dáckými kmeny zvanými „Karpes“ nebo „Karpové“, kteří žili na rozsáhlém území od východního a severovýchodního břehu Černého moře až po sedmihradské pláně v dnešním Rumunsku a Moldavsku. Název Karpaty může nakonec pocházet z protoindoevropského kořene *sker-/* ker-, ze kterého pochází albánské slovo karpë (skála) a slovanské slovo skála (i útes), snad prostřednictvím dáckého kognátu, který znamenal horu, skálu nebo drsný terén (srov. germánský kořen *skerp-, staronorský „brázda“, gótské skarpo, středoněmecký scharf „hrnčíř“ a moderní hornoněmecké Scherbe „střep“, staroanglické a anglické sharp (ostrý), litevské kar~pas „řezat, sekat, zářez“, lotyšské cirpt „střih, klip“). Archaické polské slovo karpa znamenalo „členité nerovnosti, podvodní překážky/skaliska, členité kořeny nebo kmeny“. Častější slovo skarpa znamená ostrý útes nebo jiný svislý terén. Název může také pocházet z indoevropského *kwerp „otáčet“, podobné staroanglickému „otáčet, měnit“ (anglicky warp) a řeckému karpós „zápěstí“, možná odkazující na to, jak se pohoří ohýbá nebo stáčí do tvaru písmene L.Room, Adrian. Placenames of the World. London: MacFarland and Co., Inc., 1997.
V pozdně římských dokumentech byly východní Karpaty označovány jako Montes Sarmatici (což znamená Sarmatské pohoří).E.g. in work Tractatus de duabus Sarmatiis, Asiana et Europiana, et de contentis in eis by Mathias de Miechow, first edition from 1517. Second book, chapter 1. Západní Karpaty se nazývaly Carpates, jméno, které je poprvé zaznamenáno v Ptolemaiově Geografii (2. stol. n. l.). Ve skandinávské sáze Hervarar, která vypráví starogermánské legendy o bojích mezi Góty a Huny, se jméno Karpates objevuje v předvídatelné germánské podobě jako Harvaða fjöllum (viz Grimmův zákon). Gervase z Tilbury ve svém Otia Imperialia („Rekreace pro císaře“) z roku 1211 psal o pohoří jako o Hunských alpách. Uherské listiny ze 13.–15. století pojmenovávají hory Thorchal, Tarczal nebo méně často Montes Nivium („Zasněžené hory“). V Polsku název „Karpaty“ poprvé použil přírodovědec a geograf Stanisław Staszic (1755–1826) v roce 1815 ve svém díle O ziemiorództwie Karpatów i innych gór i równin Polski (O pozemkovém hospodářství Karpat a jiných hor a pláních Polska).
Geografické vymezení Mapka č. 1: Klasické dělení Karpat (včetně srbské části): 1 – Vnější západní, 2 – Vnitřní západní, 3 – Vnější východní, 4 – Vnitřní východní, 5 – Jižní, 6 – Rumunské západní, 7 – Transylvánská vysočina, 8 – Srbské Karpaty; řeky: a – Visla, b – Dunaj, c – Tisa, d – Sáva, e – Dněstr, f – Prut|náhled Dle geomorfologického dělení jsou Karpaty geomorfologickým subsystémem Alpsko-himálajského systému. Jejich přesné vymezení se však v literatuře různí a existují na něho různé pohledy; často, avšak nikoli výhradně, je přijímána definice polského geologa Jerzyho Kondrackého z roku 1989. Po geologické stránce je hranicí Karpat na západě průtok Dunaje Vídeňskou pánví a dále Karnuntská brána, která tvoří hranici mezi Hainburskými vrchy (součást Karpat) a Litavskými vrchy (nejvýchodnější výběžek systému Alp). Ze západu, severu a východu je pohoří obklopeno pásem tzv. vněkarpatských sníženin – tektonických poklesů, které je oddělují od sousedních horských celků. Na západě jsou Moravská brána, Vyškovská brána a moravské úvaly v Česku hranicí mezi Karpatami a pohořími hercynského Českého masivu, na severu je pás sníženin odděluje od taktéž hercynské Polské vysočiny, na východě od pahorkatiny Podolí. Na jihu a jihovýchodě svahy Karpat spadají do Dolnodunajské nížiny. Prostor uvnitř karpatského oblouku vyplňují nížiny Panonské pánve a na východě Apušenské středohoří, v ohbí Dunaje pak na Vnitřní Západní Karpaty plynule navazuje Zadunajské středohoří. Transylvánská vysočina je zpravidla také považována za součást Karpat, existují však i pojetí, kdy tomu tak není.
Nejproblematičtější je vymezení hranice Karpat v Srbsku, vzhledem k tomu, že hranice s navazujícími Balkanidy není geologicky daná (obě pohoří patří do Alpsko-himálajského systému) a je tedy víceméně věcí konvence. Jako hranice se v literatuře uvádí až pět různých možností. Někdy je za hranici považován už samotný Dunaj, jako i u zmíněného Kondrackého, pro účely Karpatské úmluvy je přijímána definice Srbské akademie věd, která za součást Karpat považuje pouze jižní břeh soutěsky Železná vrata v rozsahu území národního parku Djerdap. Často je hranice vedena údolím řeky Crni Timok, po linii Stalać – Sokobanja – Knjaževac (masívy Ozren i Devica by pak už patřily pod Balkán), nebo ještě o něco jižněji údolími řek Nišava a Svrljiški Timok.
Dělení Karpat
alt=mapa|náhled|Mapka č. 2: Novější dělení dle Kondrackého (1989): Západní Karpaty jsou děleny na Vnější (1), Centrální (2) a Vnitřní (3), Rumunské západní Karpaty sjednoceny s Transylvánskou vysočinou (7). Pohoří Poiana Ruscă a Banátské hory jsou zahrnuty do Jižních Karpat (6) stejně jako Srbské Karpaty, zde v úzkém pojetí zahrnujícím pouze jižní břeh Dunaje. Východní Karpaty (4, 5) jsou stejné jako v mapě nahoře, hranice mezi Západními a Východními je posunuta více na východ. (I. – Vněkarpatské sníženiny, II. – Dolnodunajská nížina, III. – Panonská pánev) Podobně jako samotné vymezení Karpat, i jejich dělení je předmětem rozporů a v jednotlivých zdrojích a zemích se dosti liší. Nejčastěji se v literatuře Karpaty dělí na tři geomorfologické provincie – Západní, Východní a Jižní Karpaty. Hranice mezi Západními a Východními Karpaty je kladena buď do oblasti Lupkovského průsmyku, nebo dále na západ do Kurovského sedla (též Tyličského) na slovensko-polské hranici, zhruba na spojnici měst Bardejov a Nowy Sącz. Hranicí mezi Východními a Jižními Karpaty je tradičně rumunský průsmyk Predeal (1 033 m n. m.) na spojnici města Brašov na severu a údolím řeky Prahova na jihu, objevují se však i názory na její mírné posunutí do údolí řeky Dâmbovițy; v tom případě by pohoří Bucegi spadalo ještě pod Karpaty východní.
Tyto tři základní provincie jsou dále děleny do subprovincií podle tektonické a geologické stavby. Podle klasického dělení odpovídají subprovincie Vnějších Západních a Vnějších Východních Karpat flyšovému pásu, vnitřní pak jádrovým krystalickým a někde též vulkanickým pohořím. V modernějším pojetí jsou Západní Karpaty členěny podle tektonické stavby na tři části: Vnější (flyšové), Centrální (tzv. pásmo jádrových pohoří) a Vnitřní (viz spodní mapka). Na západě tvoří hranici mezi Vnějšími a Vnitřními Karpatami také vápencové Bradlové pásmo (viz níže kapitola Geologie). Vněkarpatské sníženiny jsou obvykle považovány za součást (subprovincii) jednotlivých provincií, ke kterým přiléhají.
Neustálené je dělení rumunských Karpat, které je v rumunské literatuře méně propracované a nesleduje stejná geomorfologická kritéria a jejich hierarchii. Jižní Karpaty, Rumunské Západní Karpaty (neboli Apuseni) a Transylvánská vysočina se zde posuzují obvykle samostatně. Rumunské západní Karpaty jsou přitom vymezeny taktéž nejednoznačně: hranice buď probíhá údolími řek Cerna a Timiș (viz mapka č. 1, části 5, 6), nebo jsou pohoří Poiana Rusca a Banátské hory přiřazeny k Jižním Karpatům a hranicí je údolí Mureše (v mapce č. 2 části 6, 7). Odlišné je zde také dělení Východních Karpat (viz níže).Jiří Čížek a kolektiv: Rumunské a bulharské hory. 223 pp. Olympia, Praha, 1986. Str. 9.
Přehled karpatských geomorfologických subprovincií a jejich nejvyšších vrcholů je následující:
Vnější Západní Karpaty (Babia góra v Polsku, 1 725 m n. m.) Vnitřní Západní Karpaty (Gerlachovský štít, 2 654 m n. m., též děleny na Centrální a Vnitřní) Vnější Východní Karpaty (Hoverla, 2 061 m n. m.) Vnitřní Východní Karpaty (Pietrosul, 2 303 m n. m.) Jižní Karpaty (Moldoveanu, 2 544 m n. m.) Rumunské Západní Karpaty (Cucurbăta Mare, 1 849 m n. m.) Transylvánská vysočina (nejvyšší vrcholy ojediněle kolem 800 m n. m.) Srbské Karpaty (Šiljak, 1 565 m n. m.); někdy jsou přiřazovány ke Karpatům jižním, jindy do Karpat vůbec nejsou zařazovány.
alt=Nízké zalesněné kopce, louka, polní cesta s alejí ovocných stromů|náhled|Krajina ve Chřibech